Kevin Roy, Reformation Today, číslo 240 (březen/duben 2011)

Šestnácté a sedmnácté století byly v Anglii zlaté časy pro evangelium. V této době povstali jedni z nejupřímnějších, nejzbožnějších, nejučenějších a nejvíce vroucích křesťanů, které tento svět kdy viděl. Vždyť reformátoři 16. století byli ochotni trpět a nechat se i upálit na hranici kvůli evangeliu – Ridley, Latimer, Hooper, Cranmer a mnozí další. Z prostředí Reformované anglikánské církve vzešlo uskupení lidí, kteří se vyznačovali hlubokou oddaností Božímu slovu a vroucí touhou po čistotě učení i života jak ve svých rodinách a v církvích, tak i ve svém národě. Jejich opravdová touha žít čistý život před Bohem a uctívat Boha v souladu s Božím slovem, jim vynesla označení „puritáni“.

Většina puritánů zůstávala členy státní církve a trpělivě prosazovali reformy založené na Slovu Božím. Pak byli tací, kteří v zoufalství ustoupili od snahy reformovat státní církev, oddělili se od ní a založili Reformovanou církev. Na sklonku 17. století bylo velké množství pastorů - puritánů vyloučeno ze státní církve kvůli svému biblickému přesvědčení. Ze všech těchto hnutí se vynořili tři hlavní uskupení: presbyteriáni, kongregacionalisté a baptisté. Kongregacionalisté byli přesvědčeni, že místní církev je autonomní a nepodléhá žádné vnější autoritě, jako je stát nebo biskupové.  Drželi se názoru, že Kristus vládne své Církvi svým Slovem a svým Duchem a proto je každá místní církev způsobilá sama pod vedením Ducha svatého a v souladu s Božím slovem spravovat své záležitosti. Členové jednotlivých církví společně ustanovovali své vedoucí – pastory, starší a diákony – v souladu s pravidly uvedenými v Písmu, pod vedením Ducha svatého. Kongregacionalistické místní církve se obvykle sdružovaly do asociací s dalšími, podobně smýšlejícími sbory, aby spolupracovaly při hlásání evangelia. Asociace však v žádném případě neubíraly nic na autonomii každé místní církve.

Některé z kongregacionalistických církví došly k přesvědčení, že malé děti by neměly být křtěny. Křest přináleží jen těm lidem, kteří jsou schopni vyznat svou víru a požádají o křest na svědectví o této své víře. To byl počátek baptistických sborů. V první polovině 17. století začaly baptistické sbory v Anglii početně sílit. A tak jsou baptisté společně s presbyteriány a kongregacionalisty výsledkem velkého puritánského hnutí, které hluboce ovlivnilo duchovní život Anglie 17. století. Mnozí duchovní velikáni pochází právě z této doby. Mezi jejich jmény bychom nalezli mocného teologa Johna Owena, někdy označovaného za Kalvína Anglie, dále Richarda Baxtera – neobyčejného pastora z města Kidderminster; Johna Bunyana – autora Poutníkovy cesty, jednoho z největších duchovních děl všech dob; Matthewa Henryho, který napsal ten nejúžasnější komentář k Bibli. To je jen několik jmen z celé plejády mocných duchovních vedoucích, pastorů, kazatelů a evangelistů. Jejich odkaz hraje důležitou roli v Kristově Církvi až dodnes.

Ještě jedno důležité hnutí významně přispělo k rozvoji celosvětového baptismu – je to Evangelikální probuzení 18. století. Umrtvující vliv racionalismu vedl na počátku 18. století mnohá společenství různých vyznání k duchovnímu spánku. Duchovní probuzení, které začalo mezi anglikány, přineslo nový život a sílu také presbyteriánům, kongregacionalistům a baptistům. Dalo také vzniknout zcela nové denominaci – metodistům. Jednou z naléhavých výzev tohoto probuzení, volání: „Musíš se znovu narodit“, vedlo muže a ženy z pouhé příslušnosti k církvi do hlubokého vztahu s Bohem skrze víru v Ježíše Krista. Ve Spojených státech je toto hnutí známé pod jménem „Velké probuzení“ a jsou s ním spojena jména jako Jonathan Edwards, George Whitefield a další významní zvěstovatelé evangelia. Obě skupiny, jak metodisté tak baptisté, v Americe během 19. století rychle rostly a dnes jsou baptisté největším protestantským uskupením v USA. V dalších zemích se baptistické církve rozrostly tak, že jsou jednou z největších, ne-li největší protestantskou skupinou na světě.

Určitě by však bylo bláhové myslet si, že baptisté za dobu své existence neudělali žádné chyby. Z některých z nich se v 18. století stali Ariáni, nebo dokonce unitáři. V 19. století mnoho z amerických baptistů podporovalo otrokářství. Našli bychom je také mezi významnými liberály a modernisty 20. století. Baptisté mohou a nemusí mít pravdu ve svém pohledu na křest věřících. Ale jejich pohled na křest není tím nejdůležitějším, co je charakterizuje. Tou největší předností, kterou mají, jsou jejich puritánské a evangelikální kořeny. Touhou puritánů bylo vést život v souladu s učením Bohem inspirovaného Písma. Puritanismus byl aplikací velkých reformačních principů: jsme spaseni jedině z milosti, jedině skrze víru v Ježíše Krista, jedině v souladu s Písmem a jedině ke slávě Boží. Tato biblicky zakořeněná, na Krista soustředěná a Boha oslavující víra proměnila životy milionů lidí a činí tak i dnes.

Ruku v ruce a v úplné shodě s puritánskými kořeny jde i evangelikální důraz na důležitost nového narození, obrácení k Bohu, poznání odpuštění hříchů a jistotu věčného života. Všechno jsou to dary Boží milosti těm, kteří přicházejí k Ježíši v pokání a víře. To je podle Písma dobrá zpráva. To je obsahem poselství všech evangelikálních křesťanů. To je také víra a poselství baptistů.

Překlad Jan Suchý, www.PoutnikovaCetba.cz