Ambiciózní rodiče

Lady Jana se narodila v tomtéž měsíci, kdy královský dvůr slavil narození vytouženého syna krále Henryho VIII. Princ Edward byl její bratranec. O šestnáct let později měli oba dva v odstupu několika měsíců od sebe zemřít, a přitom se oba měli před smrtí stát vládci Anglie.

Rodiče lady Jany byli velice ambiciózní. Ve své dceři – byla pátá v linii následníků trůnu – viděli loutku, s jejíž pomocí podpoří své intriky, budou-li s ní vhodně manévrovat. Představovali si, že by si mohla vzít Edwarda a tak se stát královnou.

Především její matka byla silně dominantní, a život Jany podléhal přísnému velení. Vzdělání vhodné pro princeznu zahrnovalo hudbu, vědu a jazyky. Musela ovládat latinu, řečtinu, hebrejštinu, chaldejštinu, arabštinu, francouzštinu, italštinu a španělštinu. John Fox ji jako náctiletou přirovnal k „muži s univerzitním vzděláním, který získal mnoho titulů“. Mnozí z těch, kdo ji znali, by její inteligenci vyvýšili nad Edwardsovu.

Její schopnosti mimořádně ocenil význačný švédský učenec John ab Ulmis. Řekl: „Nemyslím, že mezi anglickou šlechtou povstala za posledních několik století jediná osobnost, ve které by se, co se týče znamenitého talentu a úsudku, spojilo tolik píle a horlivosti … je neuvěřitelné jak daleko se již dostala.“ A s velikou předvídavostí dodal: „Dobře vím, že dokončí, co začala, pokud ovšem nebude od svého snažení odvedena nějakou pohromou.“

Oblíbeným učitelem lady Jany byl John Aylmer (přítel učitele Edwarda VI). Miloval svou malou žákyni a rozpoznal její nadprůměrné schopnosti. Byl to horlivý a nadšený muž plný humoru a velký patriot – často říkával: „Bůh je Angličan.“  Také byl protestant a tak se Jana už v devíti letech pevně držela principů reformace. Přibližně v tuto dobu byla poslána z domova, jak bylo tehdy zvykem, aby žila s Kateřinou Parrovou. Bylo to součástí plánů jejích rodičů, které měly vyústit ve sňatek s Edwardem (nyní, ve věku devíti let, králem Anglie). Tak se Jana dostala do vlivu jedné z nejpůvabnějších a nejinteligentnějších žen své doby, která poznala Pána jako svého Spasitele.

Kateřina byla pro Janu jako její matka. Ve svém životě poznala, že s Bohem můžeme mít živý vztah. Na rozdíl od toho, co učí katolicismus, Jane přistupovala k Bohu s pokorou, ale i s jistotou. Jak v roce 1549 napsal Edwardův učitel: „Když mluvíš k Bohu, víš, že mluvíš k Někomu, kdo rozumí těm nejzapadlejším zákoutím tvého srdce.“ V Janě se rozvinul strach z učení katolicismu, že spasení si musí zasloužit svými skutky, a proto si jím nikdy nemůže být jistá. Toto učení podle ní připravovalo lidi o spasení. Její nechuť ke katolicismu spolu s přesvědčením, že spasení je osobní, byla jejími katolickými současníky (a později katolickými historiky) chybně vyložena jako arogance a fanatismus. Ve skutečnosti měla hlubokou touhu, aby i ostatní poznali jejího Spasitele.

Po dvou letech Kateřina zemřela při porodu a lady Jana se vrátila ke svým rodičům. Změna, která se v ní odehrála, nezůstala bez povšimnutí. Ačkoli její rodiče byli podle jména protestanti, jejich víra neovlivnila jejich životy a změna, kterou zaznamenali u své dcery, se nesetkala s pochopením. Z jejich dopisů vyplývá, že byla docela jiná. Už nebyla tím poddajným stvořením, které nemělo námitky proti jejich bujarému životnímu stylu a hráčské vášni.

 

Fyzické týrání

Oddanost Jany Bohu byla v přímém rozporu s jejich hráčstvím a požitkářstvím a tak se jim stala trnem v oku. Považovali ji za přísnou a vzdorovitou a nemohli jí to odpustit. Začali ji týrat jak fyzicky tak emocionálně. Tak špatného zacházení se jejím sestrám nikdy nedostalo. Jana odpověděla tím (bylo jí kolem deseti let), že se ponořila hlouběji do studia. Dokonce svým rodičům děkovala za to, že jí tak dali příležitost učit se a vzrostla proto i její láska k učení. Začala si dopisovat, většinou latinsky, s kontinentálními reformátory jako byl Bucer, Bullinger a Pellican. Všude se mluvilo o jejím výjimečném intelektu a reformovaném přesvědčení a tito duchovní byli silně zaujatí snahou dozvědět se více o dívce, o které se šířily zvěsti, že by se mohla vdát za krále.

Během následujících měsíců se Jana stěhovala z péče svých rodičů do péče strýce krále Edwarda VI a zpět. Aby ji dostal do péče, zaplatil jejím rodičům značné množství peněz a slíbil, že zařídí sňatek s králem, pokud se ovšem on stane Edwardovým protektorem. Tento plán se zhroutil a Jana se v roce 1549 vrátila domů. Zde čelila narůstajícímu nepřátelství svých rodičů.

Intriky u dvora zatím pokračovaly a úřad protektora mladého krále si zajistil John Dudley. Dudley se obrátil na reformovanou víru, ale jen z politických důvodů. Když Edward začal být nemocný, upevnil svou pozici a moc ke své spokojenosti.

Možnost, že by se královnou stala neochvějná katolička Marie, by v jeho osobním životě znamenala katastrofu. A tak začal pracovat na odvážném plánu. Svého syna Guilforda oženil s neochotnou lady Janou a přesvědčil trpícího a umírajícího Edwarda, aby změnil pořadí následnictví. Dudley využil královu upřímnou starost o věc evangelia a přiměl ho, aby prohlásil lady Janu za svého následníka a přeskočil přitom Marii a Alžbětu. Nebyl ale čas na to, aby změnu odsouhlasil parlament. Dudley se snažil krále udržet při životě tak dlouho, jak jen mohl za pomoci šarlatánské mastičkářky, která mu podávala bolest způsobující arzenik. Navzdory okolnostem zůstal mladý Edward věrný až do konce, modlil se za svou zemi a za Boží slávu.

Před Janou byly ovšem všechny intriky drženy v tajnosti. Když byla 9. července 1553 povolána před radu, stále ještě nebyla informována o Edwardově smrti (zemřel 6. července). Slyšela, že umírá a předpokládala, že na trůn usedne Marie nebo Alžběta. Členové rady jí políbili ruku a vzdali jí hold a její rodina se podle protokolu seřadila na její počest. Byla odvedena pod baldachýn vyhrazený pro krále.

Všechno, co se s ní bez vysvětlení dělo, způsobilo, že se ta drobná osůbka začala chvět a zčervenala. Teprve potom jí Dudley podal zprávu o králově smrti a jejím nástupnictví. Zděšením propukla v pláč a omdlela. Když se uklidnila, jasně prohlásila: „Královská koruna mi nenáleží po právu a vůbec mě netěší. Právoplatným dědicem je lady Marie.“

Sotva domluvila, přepadl Dudleye šílený vztek. Její rodiče jí přikázali, aby byla poslušná a její manžel jí také začal přesvědčovat.

Po dlouhém přemlouvání se Jana podřídila, přitom si uvědomovala, že brzy budou následovat potíže. Řekla: „Proč mě nutíte přidat moji krev k jejich; proč bych měla být třetí obětí, které bude tato smrtonosná koruna uchvácena spolu s hlavou, jež ji nosila!“

Nová patnáctiletá královna byla prohlášena za následnici a na lodi se ubírala k pevnosti Tower. Pro tuto příležitost si musela obout vysoké dřeváky, aby ji davy dobře viděly. Když Londýňané, zneklidnění tímto neočekávaným zvratem událostí, vše sledovali, převládlo děsivé ticho.

 

Bitva dvou královen

V tu dobu, na zámku Framlingham v Suffolku, mobilizovala princezna Marie podporu, která by jí pomohla uplatnit právo na trůn.

Mnozí z těch, kdo vyznávali reformovanou víru, včetně biskupa Ridleyho, věřili, že změna nástupnictví byla provedena podle zákona a v zájmu evangelia Janu podporovali. Většina lidí si však uvědomovala, že právo na trůn náleží Marii, a to i přesto, že se báli jejího zápalu pro katolicismus.

Dudley nařídil otci královny Jany (který se u lidí těšil popularitě), aby násilím, za pomoci ozbrojenců, zajal Marii. Nepočítal s rozhodností, kterou měla Jana v povaze. Ta začala uplatňovat svou královskou moc. Protože se strachovala o bezpečnost svého otce, přikázala Dudleymu, aby se sám postavil do čela ozbrojenců, zatímco její otec zůstal s ní. Jak se později ukázalo, toto rozhodnutí přispělo k jejímu pádu.

Dudley byl natolik nepopulární, že nebyl sto získat pro svou cestu podporu a nebyl ani schopen zajistit si po dobu své nepřítomnosti v Toweru loajalitu ostatních členů rady. Okolnosti, ve kterých se nacházela královna Jana, byly strašlivé – úplně nepředstavitelné. Když se Dudleymu nepodaří zajmout Marii, bude sťata pro velezradu. Když se mu to podaří, bude jeho další krok (jak předpokládala) směřovat ke korunovaci jejího manžela za krále a k jejímu zavraždění.

Když členové rady slyšeli o vzrůstající vojenské síle Marie, začali královnu opouštět. Jana musela na noc zamykat brány Toweru, aby ji neopustili, což se jim nakonec podvodným jednáním stejně podařilo, a prohlásili Marii za královnu Anglie.

Otec Jany jí přišel oznámit, že její devítidenní vláda je u konce. Strhnul královský baldachýn a řekl jí, aby si sundala královské šaty. Odpověděla: „Svlékám si je mnohem raději, než jsem si je oblékala. Tím, že jsem poslechla tebe a matku, jsem politováníhodně zhřešila. Nyní se dobrovolně vzdávám koruny. Nemohla bych jít domů?“ Ale nemohla. Nechal ji uvězněnou v Toweru a šel slíbit svou věrnost Marii.

Jana a Guilford byli odsouzeni rozsudkem smrti. Obecně se ovšem očekávalo, že Marie prokáže nedobrovolným uchvatitelům milosrdenství. Dokonce soudce, který Janu odsoudil, byl později nad její smrtí tak utrápený, že umíral nepříčetný a křičel: „Odveďte ode mne lady Janu!“

I když Marie neměla ráda víru lady Jany, nechtěla svou vládu začínat exekucí respektované a velmi milované mladé dámy. Jana byla tedy zanechána v Toweru, kde byl v jiné části držen také její manžel Guilford. Tak začaly dlouhé osamělé měsíce uvěznění.

Marie se nyní začala zabývat svým sňatkem se španělským princem Filipem. Jeho velvyslanci trvali na tom, že podmínkou spojenectví bude smrt mladé uchvatitelky, která by se později mohla stát příčinou povstání.

Osud Jany zpečetil její vlastní otec, když podpořil opozici proti plánované svatbě Marie. Proslýchalo se, že z úst některých rebelů padlo jméno Jany, jako náhrady za královnu, což mělo za následek, že Marie vydala příkaz, aby následujícího rána byla provedena poprava.

 

Nejtěžší zkouška

Když se Jana připravovala na smrt, nebyla otřesena. Přesto se šestnáctiletá dívka velice bála. Stála tváří v tvář násilné a možná i pomalé smrti (to záleželo na umění popravčího a na ostří sekery).

Pak přišla ta největší zkouška. Byla jí učiněna nabídka úplného omilostnění, když bude konvertovat ke katolicismu. Pak bude propuštěna na svobodu a bude jí navráceno bohatství a čest.

Kdyby víra Jany byla jen intelektuální záležitostí, mohla si klidně zvolit nabízenou únikovou cestu. Jistě by jí takové jednání bylo odpuštěno, uvážíme-li, že mnohem učenější a silnější muži se zřekli víry.

Její víra však byla hluboká a osobní. Modlila se k Bohu: „Vyzbroj mě, prosím Tě, Tvou zbrojí, abych obstála.“

Její příprava na smrt byla několikrát přerušena katolickým knězem, který na ní naléhal, aby se víry zřekla. Pak Marie, jak známo, poslala Dr. Feckenhama, proslulého svou schopností přesvědčovat a diskutovat, aby jí pomohl změnit názor. Dostal třídenní odklad, aby ji získal a přitom organizoval i veřejnou diskusi.

Hlavní body rozhovoru byly zaznamenávány.  Odhalují, jak hluboké vědomosti o učení Písma měla Jana navzdory svému mládí. I za tak hrozných okolností byla klidná a vyrovnaná a prokazovala dokonalou znalost základů své víry (výtah z debaty viz na konci článku). Na rozdíl od portrétu příšerné fanatičky, který vykreslili katoličtí historici, projevila ve svém chování ke knězi Feckenhamovi citlivý zájem o druhé lidi. Vyjádřila vděčnost za laskavost, kterou jí v jejích posledních dnech prokazuje. Protože byl přirozeně velice vyděšený z její smrti na popravišti, podala mu ruku, poděkovala mu a políbila ho na rozloučenou.

Když končil jejich rozhovor, statečně vyjádřila svou starost o jeho duši. On řekl: „Je mi vás líto, protože jsem si jist, že my dva se už nikdy neshledáme.“ Lady Jana mu odpověděla: „To je pravda, že se nikdy neshledáme, ledaže by Bůh obrátil vaše srdce. Jsem si jistá, že pokud nebudete činit pokání a neobrátíte se k Bohu, stojíte na straně zla. Modlím se k Bohu, pramenu milosti, aby vám poslal svého Ducha svatého – vždyť vám dal veliký dar vyjadřování – a aby se Mu zalíbilo otevřít oči vašeho srdce.“

 

Poslední hodiny

Poslední hodiny strávila lady Jana psaním dopisů plných útěchy pro svou rodinu. Svému otci, který teď byl také uvězněný, v dopise napsala, že mu odpouští: „Kéž Pán potěší Vaši Milost, a to svým Slovem, vždyť jedině v něm mohou najít útěchu všechna stvoření. A i když se Bohu zalíbilo vzít si dvě z vašich dětí [jí a Guilforda], nemyslete si …, že jste je ztratil, ale spolehněte se na to, že když ztratíme tento smrtelný život, získáváme život věčný … Co se mě týče, nic neuvítám více, než dospět z tohoto údolí smutku k nebeskému trůnu radosti a potěšení s Kristem, mým Spasitelem.“

Svůj řecký Nový zákon darovala Jana své sestře se vzkazem: „Naučí tě, jak žít a naučíš se, jak zemřít.“ Laskavému poručíku pevnosti Toweru dala svou Knihu modliteb nadepsanou slovy: „Kazatel řekl, je čas rození i čas umírání, ale čas umírání je lepší, než čas našeho narození.“

Bez nátlaku přiznala svou chybu, že „nedbala na Boha“ a přijala korunu a že podle zákona země si zaslouží smrt, přitom však ví, že její Spasitel nesl trest za všechny její hříchy. Latinsky napsala: „Jestliže s mým tělem bude spravedlivě naloženo, má duše nalezne u Boha milost.“

Ačkoli v době svatby nechoval Guilford k Janě žádný cit a mnohými byl považován za hloupého a zkaženého jedince, existují důkazy, že v posledních měsících života si ji zamiloval. Získal povolení setkat se s ní, aby se rozloučili, ale protože se Jana bála, že by je jejich hoře připravilo o pokoj, napsala mu vzkaz, aby své setkání odložili do příštího světa, kde (jak řekla) – přátelství jsou šťastná a spojení neporušitelná a to jejich, že bude věčné.

Ráno 11. února 1554 byl Guilford poslán na popravu jako první. Jana slíbila, že mu z okna zamává na rozloučenou. Jeho prosba, aby ho doprovázel protestantský duchovní, byla zamítnuta.

Nevíme přesně, za jakých okolností, ale buďto ze svého okna nebo při cestě na popraviště spatřila Jana manželovo tělo pohozené na dvoukoláku a jeho hlavu zabalenou v šátku. Prožívala zjevnou úzkost a volala: „Ó Guilfrode, Guilforde!“ Ale kvůli davu se uklidnila a vyšla vstříc své vlastní smrti vzdávajíce poctu svému Spasiteli.

 

Srdcervoucí chvíle

             „Prosím vás všechny … abyste mi byli svědky, že umírám jako skutečná křesťanská žena, a že nehledám spasení žádnými jinými prostředky, ale jedině milostí Boží, v krvi Jeho jediného Syna Ježíše Krista, a daleko za sebe odhazuji všechny své zásluhy, jako věci, které zůstaly daleko za mými skutečnými povinnostmi. A vyznávám, že i když jsem znala slovo Boží, zanedbávala jsem je a milovala jsem sama sebe a svět a proto jsou tato pohroma a trest, který na mě bude vykonán, spravedlivé a zasloužené – a přesto jsem Bohu vděčná za Jeho dobrotu, že mi dal čas a odklad trestu jako příležitost činit pokání … a nyní dobří lidé, dokud žiji, prosím vás, abyste mě podpořili svými modlitbami.“

Na rozloučenou recitovala Žalm 51 a připravila se na příchod kata. Pak přišla zoufale srdcervoucí chvíle, kdy se zavázanýma očima nemohla najít špalek a ve strachu volala: „Kde to je, kde to je?“

Zdálo se, že ti, kdo stáli kolem, od toho hrozného pohledu úplně přirostli k zemi, takže jakýsi nezúčastněný divák musel vylézt nahoru, aby ji vedl. Stále čerpala sílu od svého Stvořitele a nahlas a zřetelně zvolala: „Pane, do Tvých rukou vkládám svého ducha.“ V příštím okamžiku kat provedl svou práci, a Jana byla se svým Spasitelem ve věčné blaženosti.

I když byla popravena za velezradu, ne kvůli náboženství, jistě by měla být započítána mezi mučedníky pro Krista, vždyť obstála tam, kde mnozí padli.

Příběh lady Jany je ještě dojemnější, když uvážíme, že to nebyla zbožná nedotknutelná hrdinka, zachycená romantickými viktoriánskými historiky, nýbrž živá a vnímavá mladá dívka, s množstvím přirozených přání, ale i obav.

 

MODLITBA Z TOWERU

(Celý text modlitby obsahuje slova Žalmu 77)

„Ty, ó Pane, jsi jediný obránce a vysvoboditel všech, kteří v tebe složili svou naději. A proto já, pošpiněná hříchem, obtěžkaná soužením, zneklidněná obtížemi, zavalená starostmi, přemožená utrpením a žalostně mučená dlouhým uvězněním v této bídné hroudě hlíny, v mém hříšném těle, přicházím k Tobě, milostivý Spasiteli, a toužím po tvé milosti a pomoci, bez které zbývá tak málo naděje na záchranu, abych mohla svobodně vyjádřit naprosté zoufalství.

Ačkoli je vhodné – když si uvědomíme, že náš život stojí na zkouškách – abychom byli někdy navštíveni nějakým protivenstvím, kterým bychom měli být zkoušeni, zda náležíme do Tvého stáda a také abychom lépe poznali Tebe i sami sebe, přece říkáš, že nás nenecháš snášet pokušení, které bude nad naše síly. Měj prosím Tě slitování se mnou, bídným ubožákem, abych nebyla příliš nadutá blahobytem ani utlačená protivenstvím, jinak bych se mohla přesytit a zapřít tě, můj Bože, anebo bych mohla klesnout příliš hluboko, a v zoufalství Tě zneuctít, můj Pane a Spasiteli.

Ach milostivý Bože, poníženě Tě prosím, zvaž mou bídu, kterou právě Ty znáš nejlépe a buď mi nyní pevnou tvrzí. Kéž by se Tvé otcovské dobrotě zalíbilo vysvobodit mě, je-li to Tvá vůle, protože Ty víš lépe než já, co je pro mě dobré a proto se mnou nakládej podle své vůle. Jenom mě mezitím vyzbrojuj … abych obstála … abych se mohla cele podřídit Tvojí vůli, držet se Tvé radosti a utěšovat se ve všech nesnázích, které se Ti zlíbí na mě seslat. Uvědomuji si, že tyto nesnáze jsou pro mě přínosem a uvědomuji si, jak nesporně jsem přesvědčená, že vše, co děláš, nemůže být než dobré. Slyš mě, ach milostivý Otče! Kvůli Tomu, kterého jsi poslal, aby se stal obětí za moje hříchy: Jemu, Tobě a Duchu Svatému buď všechna čest a sláva.“

 

 

SETKÁNÍ JANY S VYCHOVATELEM

V díle The Schoolmaster (Učitel) Rogera Aschama je zaznamenán jeden z nejslavnějších rozhovorů v historii Anglie. (Roger Ascham byl jedním z nevzdělanějších učenců a pedagogů své doby).

V zimě, když bylo Janě třináct let, navštívil Ascham její rodinu. Pořídil následující záznam:

Její rodiče a všichni členové domácnosti byli na lovu v lesoparku. Našel jsem ji v její komnatě, jak čte Platónovy Dialogy v řečtině s takovým potěšením, jaké by měl nějaký muž ze čtení veselých příběhů Bocaccia.

„Proč se, madam, zříkáte takové kratochvíle, jakou je procházka v parku?“

„Počítám, že jejich sportování v parku je jenom stín radosti, kterou nacházím ve studiu; běda, dobrý člověče, oni nikdy nepoznali, co to znamená skutečná radost.“

„A jak jste se vy, madam, dopracovala k tak hlubokému poznání radosti? A co především vás k tomu zlákalo, protože jenom několik žen a dokonce jenom velmi málo mužů jej dosáhlo?“

„Povím vám pravdu, nad kterou se jistě budete podivovat. Jednou z největších výhod, kterou mi Bůh kdy dal, jsou přísní a krutí rodiče a velice mírný učitel. Když jsem v přítomnosti otce či matky, ať už mluvím nebo mlčím, sedím, stojím nebo chodím, jím, piji, jsem veselá či smutná, vyšívám, hraji, tancuji nebo dělám cokoli jiného, musím to dělat s takovou vážností, v takové míře a tak mnoho, a dokonce tak dokonale, jako Bůh stvořil svět. Jinak jsem předmětem zlého posměchu, krutého vyhrožování, které se někdy neobejde bez šťouchanců, štípanců a ran a dalších nepříjemností (které nebudu vyjmenovávat, snáším je ke cti), až mám dojem, že jsem v pekle, dokud nepřijde čas, kdy musím jít za panem Aylmerem, který mě vyučuje tak mírně a příjemně, že za celou dobu, kterou s ním trávím, si na nic nevzpomenu a opouštím jej s pláčem, protože všechno ostatní, co dělám, kromě učení, je plné zármutku, nepříjemností a strachu. A proto jsou pro mě mé knihy takovou radostí a navíc, všechny další radosti jsou ve srovnání s nimi jen malicherné a přinášejí mi trápení.“

 

 

VÝTAH Z ROZHOVORU JANY (16 LET) S DR. FECKENHAMEM, KTERÝ BYL POSLÁN, ABY JI „OBRÁTIL“

Feckenham: Jsem k vám poslán královnou a její radou a nyní jsem přišel, abych vás poučil o pravé víře. Jelikož k vám přechovávám velikou důvěru, věřím, že s vámi nebudu mít těžkou práci.

Lady Jana: Ze srdce děkuji královské výsosti, která není nedbalá své ponížené poddané.

 

Víra a skutky

F: Co se tedy od křesťana požaduje?

J: Aby věřil v Boha Otce, Syna a Ducha svatého; tři osoby a jeden Bůh.

F: Cože? Nic jiného se nepožaduje nebo se na nic jiného u křesťana nehledí, než aby v Něj věřil?

J: Ano, musí ho milovat z celého srdce, z celé své duše a celou svou myslí a svého bližního jako sama sebe.

F: Proč tedy víra neospravedlňuje ani nespasí?

J: Ano, opravdu; víra, jak řekl Pavel, jediná ospravedlňuje.

F: Proč tedy sv. Pavel řekl, i kdybych měl všechnu víru, bez lásky to nic neznamená.

J: To je pravda, protože jak mohu milovat Toho, kterému nevěřím? Nebo jak mohu věřit Tomu, kterého nemiluji? Víra a láska kráčí pospolu, a přece je láska zahrnuta ve víře.

F: Jak máme milovat svého bližního?

J: Milovat svého bližního znamená nakrmit hladového, obléknout nahého, dát napít žíznivému a udělat pro něj vše, co bychom udělali sami pro sebe.

F: Proč, pak je tedy nezbytné ke spasení dělat také dobré skutky a nestačí jenom věřit?

J: To popírám a tvrdím, že spasit může jedině víra. Je však nutné, aby křesťan dělal dobré skutky na znamení, že následuje svého mistra Krista. Přesto bychom neměli říkat, že přispívají k našemu spasení, protože, i když všechno splníme, stále jsme jen neužitečnými služebníky a spasí nás jedině víra v Kristovu krev.

 

Večeře Páně

F: Proč? Co přijímáte v té svátosti [večeře Páně]? Nepřijímáte skutečné tělo a krev Kristovu?

J: Jistěže ne, tomu nevěřím. Myslím, že při večeři nepřijímám ani tělo ani krev, ale chléb a víno. A ten chléb, když se láme a to víno, když se vypije mi připomene, jak bylo pro  mé hříchy lámáno tělo Kristovo a Jeho krev prolita na kříži. A s tím chlebem a vínem přijímám užitek, který přineslo zlámání Jeho těla a prolití Jeho krve na kříži za naše hříchy.

F: Proč? Neřekl snad Kristus tato slova: Vezměte a jezte, toto je mé tělo? Potřebujete ještě jasnější slova? Neřekl snad, že je to Jeho tělo?

J: Uznávám, že to řekl. A také řekl: Já jsem víno, já jsem dveře, ale nikdy se nestal dveřmi ani vínem. Neřekl snad sv. Pavel: povolává to, co není, jako by bylo? Bůh zakázal, abych říkala, že jím přirozené tělo a krev Krista. Jinak, buďto od sebe odtrhnu své vykoupení, nebo zde byla dvě těla a dva Kristové. Jedno tělo bylo mučeno na kříži a jestliže oni jedli jiné tělo, pak měl dvě těla. Nebo Jeho tělo bylo snědeno, a pak nebylo přibito na kříži nebo bylo přibito na kříži a pak nebylo snědeno učedníky.

F: Proč? Není zrovna tak možné, že Kristus mohl svou mocí způsobit, aby Jeho tělo bylo snědeno i zlámáno, aby se narodil z ženy bez muže, aby v těle kráčel po moři a další podobné zázraky, které vykonal jen svou mocí?

J: Ano, to je pravda. Kdyby Bůh chtěl při své večeři udělat nějaký zázrak, mohl to udělat. Já ale říkám, že nechtěl udělat žádný zázrak, chtěl jenom obětovat své tělo a prolít svou krev na kříži za naše hříchy. Ale prosím vás, abyste mi odpověděl na jedinou otázku: Kde byl Kristus, když říkal: Vezměte a jezte, toto je mé tělo?  Neseděl u stolu, když to říkal? V tu dobu byl pořád ještě živý a až do druhého dne netrpěl. Co jiného vzal, než chléb? Co jiného rozlomil, než chléb? Hleďte, co vzal, to rozlomil a hleďte, co rozlomil, to dával a hleďte, co dával, to jedli, a celou tu dobu byl naživu, při večeři se svými učedníky; anebo byli podvedeni.

 

Autorita Slova

F: Svou víru stavíte na takových autorech, kteří jedním dechem něco říkají a zároveň to odvolávají, a ne na církvi, které byste měla přikládat váhu.

J: Ne, svou víru stavím na Božím slově a ne na církvi, protože má-li být církev dobrou církví, pak víra té církve musí být posuzována Božím slovem a ne Boží slovo církví, ani má víra … taková církev je špatná církev, která není nevěstou Kristovou, ale nevěstou ďáblovou … Takové církvi, říkám, Bůh přidá ran, a od takové církve Bůh odejme její podíl z knihy života.

 

 

V NEMILOSTI

Když Janě bylo dvanáct let, vzali jí rodiče na návštěvu k princezně Marii. Když Janě a její společnice lady Anna Whartonová procházeli kolem Mariiny kaple, lady Anna se uklonila (protože na oltáři ležela hostie). Jana se zeptala: „Proč to děláš, v kapli je lady Marie?“ „Ne, madam. Skládám poklonu tomu, který nás všechny stvořil.“ Jana odpověděla: „Jak tam může přítomen Ten, který nás všechny stvořil, a přitom se dívat, jak ho upekl pekař?

Tato odpověď byla přetlumočena královně Marii, které „se Jana od té doby zprotivila“.