Synova rovnost s Otcem   

Skrze tyto muže [ariánce] přichází nevěra či spíše nebiblický judaismus s pohanskými předsudky. Kdokoli, kdo zastává tyto názory, se již nemůže nazývat křesťanem, neboť jde o názory, které jsou v příkrém rozporu s Písmem. Tak např. Jan říká „Na počátku bylo slovo…“ (Jan 1,1), ovšem tito muži říkají: „On neexistoval předtím, než byl počat.“ A Jan také napsal: „A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu“ (1. Janova 5,20). Avšak tito muži v rozporu s tím tvrdí, že Kristus není pravý Bůh a Písmo jej nazývá „Bohem“, neboť dává tento titul i jiným stvořeným bytostem, a to na základě jeho účasti [jako stvořené bytosti] na božské podstatě. Apoštol Pavel odsuzuje pohany za to, že uctívají stvoření, když říká: „… a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli…“ (Římanům 1,25). Když tedy tito muži říkají, že Pán Ježíš je stvořená bytost a jako stvořenou bytost jej uctívají, jak se liší od pohanů? Zastávají-li ono stanovisko, což nesvědčí uvedený oddíl proti nim a nenapsal jej požehnaný Pavel k jejich odsouzení? Pán také praví: „Já a Otec jsme jedno“ (Jan 10,30), jakož i: „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (Jan 14,9). Apoštol Pavel, kterého Kristus poslal kázat, o něm říká: „On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty…“ (Židům 1,3). Ovšem tito lidé se odvažují oddělovat Syna od Otce a tvrdí, že Synovi je cizí Otcova podstata a věčnost. Bezbožným způsobem jej představují jako bytost, která se mění, a neuvědomují si, že tím staví Krista do pozice, kdy není jedno s Otcem, nýbrž je jednou ze stvořených věcí. Kdo ale nevidí, že nelze oddělit jas od světla? Jas patří svou povahou ke světlu a existuje společně s ním, a nevzniká až po něm. 

Athanasius, Dopis egyptským biskupům, kapitola 13

.

2000 let Kritovy moci 1. díl: doba církevních otců Nick R. Needham Kniha vznikla z hlubokého přesvědčení autora, že dnešní křesťané mohou mít nesmírný užitek z poznání, co vše dělal Bůh v průběhu historie. Mocné činy Ježíše Krista neskončily s událostmi zaznamenanými v knize Skutků. V každém dalším století pokračuje všemohoucí Bůh ve svém díle, které dnes lidé mohou poznávat, když se podívají, jak křesťané předchozích generací čelili přicházejícím výzvám. 2000 let Kristovy moci je vícesvazkové dílo o dějinách církve. Je akademicky spolehlivé, a přitom napsané lehkým a čtivým stylem, díky němuž je přístupné každému, kdo se zajímá o historii církve. První díl knihy 2000 let Kristovy moci zahrnuje období od 1. století do počátku středověku. Zabývá obdobím církevních otců a obsahuje příběhy mučedníků, jako byli Blandina a Polykarp, teologů, jako byli Atanáš a Augustin z Hippo, a kazatelů, jako byl Jan Zlatoústý. Řekli o knize: Kniha je užitečná, jelikož přístupným způsobem přibližuje hlavní dějovou linii historie církve v průběhu prvních staletí. Každá kapitola je zakončena výběrem z dobových křesťanských spisů autorů, o nichž se v kapitole hovoří. To znamená, že se nejen dozvíme, čemu určití lidé věřili, ale můžeme si přečíst i některé úryvky z jejich díla – a ty jsou často nesmírně poučné. -- Martin K. Bussey (přednášející teologie, Africa International University, Keňa) Poutníkova četba, 2022

V roce 328 se stal novým biskupem v Alexandrii Athanasius (296–373). Athanasius (Atanáš) se stal význačným zastáncem nicejské teologie na Východě a byl jedním z největších a nejvlivnějších myslitelů v historii křesťanské církve. Podle jeho obdivovatele, Řehoře z Nazianzu^[1], byl Athanasius malý štíhlý muž krásné tváře, pronikavých očí, z něhož vyzařovala zvláštní moc, která působila dokonce i na jeho nepřátele. O raném období jeho života je toho známo jen málo. Víme o něm jen tolik, že předtím, než se stal biskupem v Alexandrii, byl starším diákonem a tajemníkem biskupa Alexandra. Zúčastnil se nicejského koncilu, kde na sebe upozornil výmluvnými argumenty ve prospěch Kristova božství. Na doporučení umírajícího biskupa Alexandra potom alexandrijská církev zvolila Athanasia Alexandrovým nástupcem.

Celá Athanasiova teologie byla zaměřena na učení o spasení. Obecně a v souladu s východními křesťany Athanasius chápal spasení jako zbožštění – Spasitel Kristus změní lidské bytosti v božské. Což ovšem neznamenalo, že Kristus skutečně přeměnil povahu věřícího člověka na Boží povahu, nýbrž že skrze Krista byla lidská povaha milostí pozdvihnuta, aby sdílela Boží nesmrtelnost. Oblíbeným textem byl verš z 2. listu Petrova 1,4, kde Petr popisuje křesťany jako ty, kteří „se tak stali účastnými božské přirozenosti“. Athanasius si kladl otázku, jak mohl Kristus učinit lidskou povahu božskou, byl-li on sám méně než Bůh? Spasení znamená spojení s Božím životem – lidská povaha sdílí slávu s povahou Boží. Kristus je tedy Spasitelem lidstva. Musím být proto Bůh i člověk v jedné osobě. V Kristu Bohu i člověku byla lidskost pozdvižena na úroveň života samotného Boha. Athanasius rovněž argumentoval tím, že křesťané uctívají Krista. Tázal se tedy, jak bychom jej mohli uctívat, kdyby nebyl Bohem? Jestliže uctíváme nějaké stvoření, dopouštíme se modloslužby. Athanasius napsal:

„Jedině Spasitel, který na počátku stvořil vše z ničeho, mohl přivést to, co bylo zkažené, do stavu bez jakékoli zkaženosti. Nikdo jiný než ten, který je obrazem Otce, nemohl znovu stvořit lidské bytosti k Božímu obrazu. Pouze Pán Ježíš Kristus, který je sám životem, mohl dát nesmrtelnost smrtelným lidem. Pouze a jenom Logos, který dává všemu řád a je jednorozený Syn Otce, nám mohl podat zprávu o Otci a zničit modloslužbu … On se stal člověkem, abychom my se mohli stát božími. On se zjevil v těle, abychom my mohli vidět neviditelného Otce. On strpěl urážky lidí, abychom my mohli zdědit nesmrtelnost.“

Athanasius vyložil své pochopení božskosti Krista (a později i Ducha svatého) v takových spisech jako O vtělení, Proti Ariánům a Listy Serapionovi. Po dobu 45 let, kdy byl biskupem v Alexandrii, se Athanasius ukázal jako pevný a nesmlouvavý nepřítel ariánství ve všech jeho formách. Nejslavnější ze všech historiků římského impéria, Edward Gibbon, řekl o Athanasiově životě, že to byl klasický příklad, „jakého účinku lze dosáhnout či jaké překážky lze překonat, silou vůle, která se neochvějně zaměří na jediný předmět. Nesmrtelné Athanasiovo jméno bude navždy spojeno s katolickým učením o Trojici, jehož obraně Athanasius zasvětil každý moment a veškeré schopnosti svého bytí.“ S tímto neochvějným uctíváním Kristovy božskosti spojil Athanasius svou morální odvahu, pronikavý rozum, jiskřivý smysl pro humor a velkorysou toleranci vůči teologickým rozdílům u všech, kteří s ním byli spojeni v boji proti ariánům.^[2]

Ve všeobecné reakci východní církve proti nicejskému koncilu i vyznání byli ariáni schopni posílit své pozice. Jejich vůdcem byl biskup Eusebius z Nicomedie v Malé Asii (zemřel v roce 342). Byl to chytrý politik, který vytvářel rozsáhlou síť vlivu na dvoře císaře Konstantina a v roce 339 se stal biskupem v Konstantinopoli. (Nesmíme si jej plést s Eusebiem z Cesareje – otcem církevní historie, který byl órigenovcem.) V roce 328 dosáhl Eusebius povolání Aria zpět z exilu. Přestože Arius celý spor vyvolal, stal se již nedůležitou postavou a v roce 336 zahynul hroznou smrtí (viz konec této kapitoly). Eusebius potom zahájil kampaň zaměřenou na to, aby byli zastánci nicejského vyznání zbaveni svých pozic a vyhnáni do exilu. Eusebius dosáhl svého největšího úspěchu v roce 335, kdy přesvědčil Konstantina, aby z politických důvodů vykázal do exilu Athanasia. Eusebius Athanasia falešně obvinil z toho, že hrozil stávkou v docích v Alexandrii (což by ohrozilo dodávku obilí do Konstantinopole), pokud by nebyl vliv Ariánů u dvora omezen. To bylo poprvé, kdy byl Athanasius poslán do exilu za svou oddanost nicejské teologii. Celkem k tomu došlo pětkrát a dohromady strávil ve vyhnanství 17 let (ze 45, kdy byl biskupem v Alexandrii). 

^[1] Řehoř z Nazianzu viz část 3.

^[2] Zde je typický příklad Athanasiova smyslu pro humor. Když prchal v roce 362 na lodi před vojáky pohanského císaře Julia Apostaty, dostal se do ohybu řeky. Obrátil svůj člun a vesloval zpět naproti člunu vojáků, kteří jej stíhali. Ti jej ve tmě nepoznali a zeptali se jej, zda viděl Athanasia. „Ano, jste docela blízko u něj,“ odpověděl jim a vesloval dál. Tak jim unikl, zatímco oni pokračovali dál.

Z knihy 2000 let Kristovy moci, 

1. díl:doba církevních otců,

autor Nick R. Needham

https://www.poutnikovacetba.cz/poutnikova-cetba/2000-let-kristovy-moci-i-dil.html

S přáním Božího pokoje,

vaši Jan a Iva Suchých