Ze života Nehemjáše, který postavil jeruzalémské hradby za 52 dní

Odpovídá Stan Evers

V roce 445 př. Kr., ve dvacátém roce Artaxerxovy vlády, v měsíci kislevu (listopad-prosinec), přišel Nehemjášův bratr Chananí „z Judska“ se smutnou zprávou o „zbylých“ Židech. Tato jediná návštěva naprosto změnila celý běh života královského číšníka Nehemjáše. Stala se vskutku přelomem v dějinách Židů a v dalším vývoji událostí, které nakonec vyvrcholily Kristovým narozením. Velmi mnoho může záviset na události, která se původně mohla zdát triviální nebo nedůležitou. Příkladem je devadesát pět tezí, které Martin Luther přibil v poledne 31. října 1517 na dveře hradního kostela ve Wittenbergu. Jeho protest proti prodávání odpustků rozdmýchal protestantskou reformaci.

Chananí a jeho družina zpravili Nehemjáše o tom, že lidé jsou sklíčení. Jeruzalémské hradby jsou hromadou kamení a jejich brány lehly popelem. Později Nehemjáš na vlastní oči spatřil zkázu Jeruzaléma. Tehdy poznal, že jeho bratr popsal neutěšený stav města přesně (2,17).

Z Ezdrášovy knihy jsme se již dozvěděli, že všechny pokusy o znovuvystavění hradeb (zničili je Babylóňané v roce 586 před Kristem) byly zmařeny „Judovými nepřáteli“ (Ezdráš 4,1.7–16). Následkem toho žilo v hlavním městě jen velmi málo lidí.

Velkolepé dílo Stan Evers Komentář k biblickým knihám Ezdráš a Nehemjáš Knihy Ezdráše a Nehemjáše směřují naše myšlenky ke svatému Bohu, který od svého lidu vyžaduje uctivou bohoslužbu a věrnost bez kompromisů. Kromě toho nás tito dva proroci volají zpět k obnovené poslušnosti Božího Slova, k novému rozpoznání síly modlitby a k tomu, abychom se cele odevzdali práci na Božím díle ve společenství Božího lidu. Poutníkova četba, 2003

Slova, „zeptal jsem se jich na Judejce, na ty zbylé, kteří ušli zajetí“ (1,2), mohou naznačovat, že si byl Nehemjáš již předtím vědom, v jakém stavu se Židé v Jeruzalémě nacházeli, ale nyní Duch svatý otevřel jeho srdce, aby vnímalo realitu. V každém případě byl šokován, otřesen do hloubky svého bytí. Výraz, „na Judejce, ty zbylé“, by mohl mít souvislost s proroctvím z knihy Izajáš 10,20–23, které mluví o návratu vystěhovalců do jejich vlasti. Nehemjáš si do svého deníku poznamenal svou reakci na tuto smutnou zprávu: „Usedl jsem a plakal. Truchlil jsem několik dní, postil jsem se před Bohem nebes a modlil se k němu“ (1,4). Plakal, protože město a jeho obyvatelé byli bezbranní. Ale nejvíc truchlil, protože město, které mělo být světlem národů se stalo terčem „mezinárodních vtipů“ (Iz 42,6–7; 49,6). Utrpení těch, kteří přežili, se stalo jeho vlastním zármutkem. Jelikož měl Nehemjáš přirozený sklon k rychlému a rozhodnému jednání, je pozoruhodné, jak se v tuto chvíli zachoval. Jeho chování ukazuje, jaké byly jeho priority. Každé slovo verše 4 také odhaluje, že proslulá „střelná modlitba“ z verše 2,4 a úspěchy, které následovaly po ní, neměly svůj původ ani trochu v uspěchanosti a povrchnosti.

Nehemjáš stejně jako prorok Ezechiel uměl plakat s plačícími. Zármutek, který Ezechiele přemohl, když spatřil bídu přesídlenců „při řece Chebar“ byl tak hluboký, že se ani nedal slovy popsat. Jediné, co dokázal, bylo sedět „sedm dní uprostřed nich s užasnutím“ (Ez 3,15 Kr). Umíme se vcítit do utrpení našich sourozenců v Kristu? Vzájemný soucit věřících je krásně vyjádřen v písni Johna Fawcetta:

Sdílíme životy své bědné       

a neseme svá břemena;

a často za druhého skane

slza v soucitu zrozená.

Měli bychom plakat, když uvážíme, jak se v naší zemi mnohé evangelikální sbory marně snaží zasáhnout neobrácené zástupy lidí. Naše srdce by také měla být hluboce zneklidněna současnou roztříštěností evangelikálního směru.

Nehemjášova prosba (1,5–11)

Nehemjáš byl v Babylóně a cítil, že nemůže nijak pomoci postiženým krajanům. Proto se v modlitbě obrátil k Bohu. V Nehemjášově modlitbě můžeme vypozorovat čtyři základní prvky.

1. Směřuje svou modlitbu k velkému a milosrdnému Bohu (1,5–6)

Nehemjáš se modlí k Hospodinu a oslovuje ho „Bože nebes“, protože převyšuje všechny nejmocnější krále a vymyšlené bohy pronárodů. Je „veliký a hrozný“ ve své moci, svatosti a spravedlnosti. Čím větší je pro něj Bůh, tím menší je jeho problém. Veliký Bůh je ale také milosrdným Bohem, což Nehemjáš také vyznává: „… zachováváš smlouvu a jsi milosrdný k těm, kdo tě milují a zachovávají tvá přikázání.“

Naše láska a poslušnost pro nás nepředplatí jeho lásku, nýbrž jsou důkazem, že jsme skutečně předmětem jeho milosti. Nehemjášova modlitba je vážná a vytrvalá, protože se modlí „dnem i nocí“, aby mu Bůh dopřál sluchu a shlédl na něj. Když se modlíme, uklidní nás, že

 Oči Hospodinovy jsou obráceny k spravedlivým,

když volají o pomoc, on nakloní své ucho;

…ze všech soužení je vysvobodil

                                                               (Ž 34–16.18).

2. Vyznává své hříchy i hříchy národa (1,6–7)

Úvaha nad Boží povahou přivádí Nehemjáše k vědomí, že za bídu Židů mohou jejich hříchy: „Vyznávám hříchy synů izraelských, kterých jsme se proti tobě dopustili.“ Nehemjáš se stejně, jako to učinil již dříve Ezdráš (Ezdráš 9), ztotožňuje s hříchy ostatních Židů. Naše modlitby za ostatní budou neúčinné, pokud budeme jako pyšný, samospravedlivý farizej z Ježíšova podobenství. Výběrčí daní nás lépe naučí, jak přistupovat k Všemocnému. „Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným‘“ (Lukáš 18,9–14).

3. Připomíná Boží sliby (1,8–9)

Nehemjáš volá k Bohu: „Rozpomeň se prosím na slovo, které jsi přikázal svému služebníku Mojžíšovi.“ Slovo „rozpomeň se“ neznamená, že si má Bůh vzpomenout na cosi, co zapomněl, ale že má zasáhnout ve prospěch svého lidu. Nehemjášova zmínka o Mojžíšovi odkazuje na knihy Leviticus (Třetí Mojžíšova) 26,27–45 a Deuteronomium (Pátá Mojžíšova) 30,1–5. Nehemjáš se dívá na to, jak Bůh v minulosti jednal se svým lidem jako na zrcadlo svých plánů do budoucnosti. Podstata Nehemjášova uvažování může být vyjádřena následovně: Jestliže se doslovně vyplnila zlořečení, o co víc se vyplní zaslíbená požehnání? Ten, který věrně kárá svůj lid, což je úkol nepříjemný, jistě bude věrný i v radostnějším úkolu, kterým jistě je projevení přízně za poslušnost lidu. Když přišel Boží čas k obnově, tak skutečnost, že Židé byli zahnáni až na „okraj světa“, nepředstavovala pro Boha žádnou potíž. Ani bída, kterou Židé v Judsku v této době zažívali, nemohla Bohu zabránit, aby jim od ní nepřinesl úlevu.

4. Obrací se na Boha, který má se svým lidem jedinečný vztah (1,10–11)

V těchto verších je důraz na Boží vlastnictví: „…tvoji služebníci, tvůj lid, který jsi vykoupil … kéž je tvé ucho ochotné vyslyšet modlitbu tvého služebníka i modlitbu tvých služebníků.“ Izrael patřil Bohu, protože ten jej „vykoupil“ či zachránil z egyptského otroctví. Velmi významné je, že v desátém verši cituje slova, která použil Mojžíš, když prosil za Izrael na hoře Sínaji (Dt 9,29). Mluví o tom, že Bůh bude stát při svých (tvoji služebníci, tvůj lid) a nevzdá se díla, které s velkým úsilím začal. Izraeli již v minulosti hrozilo vyhlazení. Zdá se, že z Nehemjášova pohledu nebyla současná situace o nic méně nebezpečná. Musí stejně jako Mojžíš stát v trhlině a přimlouvat se. Spasení hříšníků záviselo na přežití židovského národa. Naše církve a náš národ potřebují křesťany, jako byl Mojžíš a Nehemjáš, kteří budou stát „v trhlině“ a prosit Boha o milosrdenství (viz Ž 106,23).

Začátek jedenáctého verše má spojitost ještě s jedním dřívějším obdobím izraelských dějin: „Ach Panovníku, kéž je tvé ucho ochotné vyslyšet modlitbu tvého služebníka.“ Tato slova se podobají modlitbě, kterou Šalomoun pronesl při otevření chrámu (2Pa 6,40). Ezdrášovy a Nehemjášovy modlitby ukazují, že jejich srdce byla nasycena Božím slovem.

Když se modlíme, i my můžeme na Boha naléhat. Vždyť si nás vyvolil na věčnosti a zaplatil za nás krví, kterou Kristus prolil na Kalvárii. Bůh nemůže takovou prosbu ignorovat! Slovo „služebníci“ (1,10–11) naznačuje obnovenou podřízenost Bohu. Vykoupení přináší osvobození od hříchu, ale zároveň žádá poslušnost Kristu, jehož vzácná krev byla cenou za naši svobodu (1K 6,19–20; 1Pt 1,18–19).

Bůh, který vládne „velikou mocí a silnou rukou“ (1,10) vyslyšel Nehemjášovu modlitbu, a tak byly hradby Jeruzaléma obnoveny za pozoruhodně krátkou dobu dvaapadesáti dnů (6,15). Ale tento úspěch měl teprve přijít. Prozatím se Nehemjáš naléhavě potřeboval od Boha dozvědět, co by měl udělat pro ztrápené jeruzalémské židy. Bez ohledu na to, jaký plán nakonec vytvoří, bude muset nejdřív mluvit s králem Artaxerxem. Proto kapitola končí Nehemjášovou modlitbou o požehnání: „A dopřej dnes zdaru svému služebníku a dej mu najít u onoho muže slitování“ (1,11). Nehemjáš se modlil za své trpící krajany od měsíce kislev (listopad-prosinec) roku 446 do měsíce nísan (březen-duben) roku 445. Trvalo tedy čtyři měsíce, než přišla příležitost, aby předstoupil před krále (porovnej 1,1 a 2,1). Modlíme se i my za ostatní křesťany se stejným odhodláním?

Pokračování příště