Ze života Nehemjáše, který postavil jeruzalémské hradby za 52 dní

Odpovídá Stan Evers

Otázka krále Artaxerxe (Neh 2) byla položena až čtyři měsíce poté, co Chananí navštívil svého bratra Nehemjáše (Neh 1). Nehemjáš trpělivě čekal a modlil se za Boží vedení. Když křesťan potřebuje znát Boží vůli, čtyři měsíce mohou být dlouhá doba! Bůh Nehemjášovi odpověděl v nísanu, prvním měsíci židovského roku, který odpovídá našemu březnu až dubnu. Nyní musí jeho modlitby doprovázet rázné jednání. Bůh nám zaslíbil vedení (Ž 32,8), ale jakmile známe jeho vůli, musíme být připraveni k činu!

Nehemjášova smutná tvář (2,1–3)

Nehemjášova příležitost přišla nečekaně na jedné hostině, když podával víno králi Artarxerxovi a královně Damaspii (2,6).1 Přítomnost královny svědčí o tom, že šlo o soukromý večírek. Královna se obvykle formálnějších událostí neúčastnila. V průběhu hostiny si král všimnul Nehemjášovy posmutnělé tváře a rozpoznal, že příčina číšníkova smutku spočívá spíše v citech než v těle. Při takovéto události byla zasmušilá tvář podle perských pravidel považována za projev nevhodného chování. Pro Peršany bylo nepřípustné, aby v králově přítomnosti byl někdo nešťastný! Fascinující vhled do perské etikety nalézáme v knize Ester, manželky Xerxe I. (486–465 před Kristem). Její bratranec Mordokaj chtěl královnu informovat o utrpení Židů, ale neodvážil se vstoupit do paláce, protože měl na sobě žíněné roucho, symbol truchlení (Est 4,2). Artaxerxes přešel Nehemjášovo porušení protokolu a projevil opravdový zájem o příčinu jeho smutku (2,2).

Velkolepé dílo Stan Evers Komentář k biblickým knihám Ezdráš a Nehemjáš Knihy Ezdráše a Nehemjáše směřují naše myšlenky ke svatému Bohu, který od svého lidu vyžaduje uctivou bohoslužbu a věrnost bez kompromisů. Kromě toho nás tito dva proroci volají zpět k obnovené poslušnosti Božího Slova, k novému rozpoznání síly modlitby a k tomu, abychom se cele odevzdali práci na Božím díle ve společenství Božího lidu. Poutníkova četba, 2003

Modlitba z verše 1,11 (všimněte si slova „dnes“) jakoby naznačovala, že Nehemjáš se možná dokonce rozhodl uspíšit tu otázku tím, že odkryl své pocity. Nastala očekávaná chvíle a pokud udělá chybu, další již nepřijde. Artaxerxův hněv mohl výustit v potrestání nebo dokonce v okamžitou popravu. Nehemjáš měl pádný důvod k tomu, aby „[se] velmi ... ulekl” (2,2; srovnej s Est 4,11). Bylo nemyslitelné, že by někdo, kdo se těšil králově posvátné přítomnosti, požádal o povolení odejít na nějaké daleké místo!

K vysvětlení své skleslosti použije Nehemjáš moudrost a takt. Ujistí Artaxerxe o své loajalitě: „Ať žije král na věky!“ (2,3) Na celém Blízkém východě byly hrobky zemřelých považovány za posvátné, a proto Nehemjáš mluví o zanedbaných hrobech svých praotců. Je to chytrý trik k získání vládcova soucitu. Potom číšník zmíní spálení městských bran, i když zatím neprozrazuje, o jaké město jde (2,3). Nehemjáš vždy vnímal pocity druhých lidí a věděl, jak se podle nich zachovat – takovou dovednost duchovní představitelé v dnešní církvi velmi potřebují.

Nehemjášova žádost (2,5–9)

Nehemjášovo srdce se snad na moment zastavilo, když uslyšel královu otázku: „Co si tedy přeješ?“ (2,4). Modlitba z verše 4 byla mnohokrát popsána jako „střelná modlitba“. V dnešním jazykem bychom jí mohli říkat třeba „faxová modlitba“. Byla účinná, protože vycházela z Nehemjášova neustálého modlitebního života. Dosáhla nebe ve chvíli, kdy byla vyřčena, a byla okamžitě vyslyšena. Často se zaměřujeme hlavně na rozličné překážky, které nám brání přijít k trůnu milosti, takže zapomeneme na Boží zaslíbení ohledně rychlých odpovědí na modlitby: „Dříve než zavolají, já odpovím; budou ještě mluvit a já je už vyslyším (Iz 65,24).

Nehemjášova „faxová modlitba“ je jednou z osmi krátkých proseb zaznamenaných v jeho pamětech (3,36–37 [4,4–5 Kr]; 5,19; 6,9.14; 13,14.22.29). O Nehemjášovi bylo řečeno, že s Bohem chodil, protože s Bohem mluvil. Nehemjášovi byla dána odvaha a moudrost, aby králi dobře odpověděl. Bůh nám může dát stejnou smělost a prozíravost, když znenadání stojíme tváří v tvář nelehké otázce nebo situaci. Můžeme se spolehnout, že nás Duch svatý podpoří, když mluvíme o Spasiteli s nevěřícími, kteří jsou kritičtí nebo cyničtí. Jak se modlíme k „Bohu nebes“ (2,4), překonáváme svůj strach (2,2) a jsme naplněni Božím pokojem a mocí.

Kladná odpověď na číšníkovu žádost, „propusť mě do Judska ... abych město znovu vystavěl“ (2,5), vyžadovala, aby se král otočil o stoosmdesát stupňů a zrušil dřívější edikt o jeruzalémských hradbách. Artaxerxes z této kapitoly je tentýž král, jemuž Samařan Rechúm poslal dopis o tom, že Jeruzalém je město „odbojné“, které „působilo škody králům i krajům“, a že „odedávna v něm docházelo ke vzpourám“. Artaxerxes reagoval na tento dopis tím, že vydal nařízení, „ať je zabráněno těm mužům dostavět město, dokud nevydám příslušný rozkaz“ (Ezdráš 4,15.21). Artaxerxes si mohl pomyslet, že Nehemjášova podezřelá žádost je součástí spiknutí, jehož cílem je vyvolat vůči němu vzpouru. Místo toho zrušil svůj předchozí výnos ve prospěch svého služebníka. Slova, „dokud nevydám příslušný rozkaz“, (Ezdráš 4,21), poskytla králi dostatečný prostor k naplnění touhy Nehemjášova srdce.

Jen a jen všemocný Bůh nebes mohl způsobit, že autokratický perský král změnil svůj dřívější zákon ve prospěch Nehemjáše a zbylých židů v Judsku. Bůh řídí všechny věci pro dobro svého lidu a slávu svého jména. Bůh myslel na svůj plán, že se v budoucnosti do židovské rodiny narodí jeho Syn, aby zemřel na římském kříži a spasil tak Boží vyvolené. „Otočka“ krále Artaxerxe byla dalším článkem v řetězci rozhodnutí, která Bůh postupně naplňoval.

Jakmile Artaxerxes pochopil, o co ho Nehemjáš žádá, položil mu druhou otázku: „Jak dlouho potrvá tvá cesta a kdy se vrátíš?“ Nehemjáš reagoval tak, že udal konkrétní čas. Doba určená k jeho návratu by jen těžko mohla být oněch dvanáct let, které zmiňují verše 5,14 a 13,6. Pravděpodobnější je, že se vrátil s hlášením po posvěcení hradeb, tedy do roka, načež bylo jeho ustanovení za místodržitele obnoveno. Číšníkova nepřítomnost měla ubrat z Artaxerxova pohodlí, proto Nehemjáš dbal na to, aby nenarušil královu svrchovanost: „Jestliže to král uzná za vhodné...“ (2,7). Ke svému panovníku se vždy choval uctivě a zdvořile.

Poté, co král souhlasil, že Nehemjáše zprostí povinností číšníka, požádal Nehemjáš o dopisy, které mu měly zaručit bezpečnou cestu do Judska (2,7), a též o dopisy, které by mu umožnili získat stavební materiál (2,8). Hrad (2,8), který byl na severní straně Jeruzaléma, sloužil jako ochrana města i chrámu. Velitelem tohoto hradu byl Chananjáš, kterého Nehemjáš později jmenoval jedním z vládců znovuosídleného Jeruzaléma (7,2). Chananí svému bratru Nehemjášovi bezpochyby řekl, že blízko Jeruzaléma je jeden z Artaxerxových lesů, který spravuje muž jménem Asaf (2,8). Nehemjáš splnil svůj domácí úkol dobře. Když jsme ve službě Pánu líní a nedbalí, mrháme naší energií a plýtváme časem. Boží dílo si žádá našeho největšího úsilí (Kaz 9,10).

Jak je možné, že nechal Artaxerxes jít Nehemjáše do Judska? Možná, že v Nehemjášův prospěch zapracovala politická situace tehdejší doby. Syrský vícekrál, muž jménem Megabyrus, vedl proti Artaxerxovi vzpouru. Byl přinucen se vzdát, ale v Sýrii si uchoval své postavení. Artaxerxovi se hodilo, aby měl loajálního místodržitele v Judsku, které leželo mezi Sýrií a Egyptem. Nehemjášova přítomnost by překážela spojenectví mezi Sýrií a Egyptem. Artaxerxes vybavil Nehemjáše nejenom listy, ale dal mu na ochranu i své „velitele vojska a jezdce“ (2,9; srovnej Ezdráš 8,21–23).

Když si později Nehemjáš vybavil rozhovor s Artaxerxem, vzdal za svůj úspěch chválu Bohu: „Král mi je dal, neboť dobrotivá ruka mého Boha byla nade mnou“ (2,8). Jak jsme už viděli, zmínka o Boží dobrotivé ruce je refrénem, který zaznívá několikrát jak v Ezdrášově tak i v Nehemjášově knize (Ezdráš 7,6.9.28; 8,18; Neh 2,18). Nehemjáš si uvědomoval, že v nebi je Král, který je mnohem větší než kterýkoli pozemský mocnář. Nebál se králova hněvu ani Sanbalatovy a Tóbijášovy nelibosti (2,10).

Když Bůh požehná naší službě, blahopřejeme sami sobě, nebo připisujeme slávu jemu? Pokušení pýchy není od křesťanského pracovníka nikdy daleko. Jeden příklad nalezneme v deníku Roberta Murray M'Cheyna, Bohem velmi požehnaného skotského kazatele devetenáctého století, který zažil probuzení během své služby v Kilsythu. Dne 14. listopadu 1833 si zapsal: „Bojím se milovat uznání... Kéž mě Bůh uchrání toho, že bych kázal sebe místo Krista ukřižovaného.“