Odpovídá Thomas Brooks

PRVNÍ NÁSTRAHA: NASTRAŽENÍ NÁVNADY A UKRYTÍ HÁČKU

Satan se snaží nastražit zlatý pohár, a jed ukrýt, nastražit radost, potěšení a zisk, které by mohly plynout duši, poddá-li se hříchu, a schovat před duší hněv a bídu, které budou s jistotou po spáchání hříchu následovat. Právě tak svedl naše první rodiče: „Had ženu ujišťoval: ‚Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé‘“ (Gn 3,4–5). Vaše oči se otevřou a budete jako bohové! Tady je návnada, radost, potěšení, zisk. Háček je však skryt. Ukrývá hanbu, hněv a ztrátu, které by s jistotou následovaly!

Oči mysli je možné otevřít k pravdě a radosti a je také možné otevřít oči těla k hanbě a pomatenosti. Satan zaslibuje to první, ale zamýšlí to druhé. Právě tak satan podvedl naše první rodiče – výměnou za ráj jim dal jakýsi plod a totéž dělá tisíckrát každý den.

Převzácné léky proti satanovým nástrahám Thomas Brooks Kristus, Písmo, vaše vlastní srdce a satanovy nástrahy jsou čtyři hlavní věci, které byste měli studovat a zkoumat v první řadě a nejvíce. Jestli někdo zavrhne jejich studium, nebude v bezpečí v tomto životě ani šťastný v životě budoucím. Je mou úlohou coby křesťana a ještě více coby strážce, abych udělal to nejlepší, co mohu, a odkrýval Kristovu plnost, prázdnotu stvoření a nástrahy toho velkého lháře. A právě o to jsem se snažil v tomto pojednání podle míry milosti získané od Pána. Thomas Brooks . Poutníkova četba, 2021

Satan před nás nastavuje s lehkostí své klamy prostřednictvím zlatých nástrah a pak nás vede do ráje hlupáků. Slibuje duši čest, radost, zisk, ale odplácí jí nejhorším možným opovržením, hanbou a ztrátou. Na pozlacenou návnadu se snažil chytit i Krista (Mt 4,8–9). Ukazuje mu krásu a nádheru okouzlujícího světa, které by bez pochyby uchvátily mnoho tělesných srdcí. Zde však ďáblův oheň padl na mokrý troud, a proto se nevznítil. Tato pokušení si nezískala jeho city ani neoslepila jeho oči, i když mnozí na věky zahynuli právě kvůli takovému „poranění oka“ a navěky padli právě kvůli této odporné nevěstce, světu, který jim předložil své dva lákavé prsy ZISK a POŽITEK, zranil tak jejich duše a uvrhl je do jámy věčné záhuby. Lesk jeho okázalosti a povýšenosti zavraždil miliony. Je jako Scitalis, bájný had. Nedokázal-li dohonit utíkající pocestné, ohromil a okouzlil je svými nádhernými barvami, takže nebylo v jejich moci uniknout jeho smrtelnému uštknutí. Protivenství zabilo své tisíce, ale blahobyt své desetitisíce.

První lék. Udržujte si velký odstup od hříchu, nezahrávejte si se zlatou návnadou, kterou vám satan předhazuje, aby vás chytil. Právě proto Písmo říká: „Ošklivte si zlo, lněte k dobrému“ (Ř 12,9). Když se setkáme s něčím nesmírně zlým, co se nám příčí, naše přirozenost si to oškliví a utíká od toho tak daleko, jak jen může. Řecké slovo, které se zde překládá jako „ošklivit si“, je velmi důrazné. Říká nám, že máme zlo nenávidět jako peklo samotné, nenávidět ho zděšeně.

Jistý muž říkával, že kdyby viděl hanbu hříchu na jedné straně a bolesti pekla na druhé a musel si nutně vybrat, raději by se nechal uvrhnout do pekla bez hříchu, než aby šel do nebe s hříchem. Tak velká byla jeho nenávist k hříchu a znechucení hříchem. To nejmoudřejší a nejbezpečnější, co můžeme udělat, je postavit se co nejdále od hříchu. Nejít okolo domu nevěstky a vystříhat se všech podob zla (Př 5,8; 1Te 5,22). Nejlepší způsob, jak se vyhnout pádu do jámy, je držet se od ní co nejdále. Ten, kdo bude tak smělý, že bude tančit na jejím okraji, by mohl tím nejžalostnějším způsobem zjistit, že je před Bohem spravedlivé, aby do ní spadl. Josef se držel daleko od hříchu, od toho, aby si zahrával se satanovými zlatými návnadami, a obstál. David však přišel blíže, hrál si s návnadou, a padl. Spolkl návnadu i háček! David přišel k pasti a spadl do ní, zlámal si kosti, poranil svědomí a ztratil společenství se svým Bohem.

Hřích je mor, ano, ten vůbec nejhorší a nejnakažlivější mor na světě; a přece, ach, jak málo je těch, kdo se před ním třesou, kdo si od něj udržují odstup! „Nevíte, že ‚trocha kvasu všechno těsto prokvasí‘?“ (1K 5,6). Jakmile se hřích chopil Adamova srdce, vstoupil v plnosti i do jeho duše a zcela ji zamořil. A jak se jediný Adamův hřích rozšířil na celé lidstvo! „Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili“ (Ř 5,12). Ach, jak nakažlivě přechází otcův hřích na dítě, manželův hřích na manželku, pánův hřích na služebníka! Hřích, který je v srdci jednoho člověka, je schopný nakazit celý svět. Až taková je jeho nakažlivá podstata.

Příběh jednoho Itala, který nejprve donutil svého nepřítele, aby zapřel Boha, a pak ho ubodal, a tak zabil jeho tělo i duši zároveň, dokazuje čirou zhoubnost hříchu. Ach, kéž by výše řečené ve vás zůstalo a drželo vás daleko od hříchu!

Druhý lék. Je třeba si uvědomit, že hřích je hořkosladký a jeho zdánlivá sladkost rychle zmizí. Místo ní přijde trvalá hanba, zármutek, děs a hrůza. „Aťsi mu zloba připadá v ústech sladká a přechovává ji pod jazykem, kochá se v ní, nevzdá se jí, zadržuje ji na svém patře, jeho pokrm se mu v útrobách změní, stane se mu ve vnitřnostech zmijím jedem“ (Jb 20,12–14). Zakázané zisky a potěšení jsou velmi příjemné lidem marnivým, kteří považují bláznovství za veselí. Mnozí se touží sytit vražednými pamlsky hříchu, které nenasytí, ale rozervou a pohltí břicho a také duši, která je polyká. Co mnozí jedí na zemi, to budou trávit v pekle. Vražedná sousta hříchu šálí ty, kdo je hltají. Adamovo jablko bylo hořkosladké, Ezauova miska čočky byla hořkosladká, křepelky Izraelců byly hořkosladké, Jónatanův med byl hořkosladký a Adónijášova hostina byla hořkosladká. Po skončení jídla přichází zúčtování. Lidé si nesmějí myslet, že budou tančit a večeřet s ďáblem a potom popíjet s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském, že se budou živit jedem brejlovců, a přesto je hadí jazyk nezahubí.

Když člověka uštkne brejlovec, nejprve ho to příjemně lechtá, až se směje, dokud jed kousek po kousku nedorazí k jeho srdci. Pak mu způsobí větší bolest, než byla celá ta rozkoš předtím. A tak je to i s hříchem. Na začátku může trochu těšit, ale nakonec duši rozbolí. Ano, kdyby byla v hříchu alespoň trocha skutečného potěšení, nemohlo by existovat žádné konečné peklo, kde by byl člověk mučen svým hříchem v celé síle.

Třetí lék. Uvědomit si se vší vážností, že hřích našim duším působí ty největší a nejsmutnější ztráty, jaké může duše utrpět. Způsobí ztrátu božské přízně, která je lepší než život, a ztrátu radosti, která je nevýslovná a plná slávy, a ztrátu pokoje, který přesahuje veškeré chápání, a ztrátu božského působení, které duši občerstvuje, obživuje, křísí, posiluje a obšťastňuje, a ztrátu mnoha vnějších žádoucích milostí, ze kterých by se jinak mohla duše radovat.

Čtvrtý lék. Uvědomit si se vší vážností, že podstata hříchu je velmi klamná a uhrančivá. Hřích přichází od největšího lháře, je dítětem, které počal on sám, je půdou, ze které vyrůstá všechen klam světa, jeho samotná podstata je neobyčejně lstivá. „Naopak, povzbuzujte se navzájem den co den, dokud ještě trvá ono ‚dnes‘, aby se nikdo z vás, oklamán hříchem, nezatvrdil“ (Žd 3,13). Hřích políbí duši, přesvědčí ji svou svůdností, a přece ji pak navěky zradí. Spolu s Delílou se na nás usměje jen proto, aby nás vydal do ďáblových rukou, tak jako ona vydala Samsona do rukou Pelištejců. Hřích dává satanovi nad námi moc, dává mu příležitost obviňovat nás a nárokovat si nás jako ty, kdo nosí jeho znamení. Jeho podstata je velmi uhrančivá, obluzuje duši, na jejímž trůnu sedí, a duše proto nedokáže hřích opustit a věčně v něm hyne.

Hřích natolik obluzuje duši, že ji donutí nazývat zlo dobrem a dobro zlem, hořké sladkým a sladké hořkým, světlo temnotou a temnotu světlem. A duše takto očarovaná hříchem ho bude snášet až do smrti, zatímco s Bohem povede boj. Aťsi ji Bůh bije a zraňuje, i kdyby sekl až na kost, tato ošálená duše se nestará, nebojí se, bude se stále držet na cestě zla, jak vidíme u faraóna, Bileáma a Jidáše. Řekněte té omámené duši, že hřích je zmije, která jistě zabije, nebude-li sama zabita, že hřích často zabíjí tajně, neviditelně a věčně, a přece omámená duše nemůže a nepřestane hřešit.

Když říkali lékaři Theotimovi, že jestli se nevzdá svého opilství a nečistoty, přijde o oči, bylo jeho srdce tak uhranuté hříchem, že odpověděl: „Pak tedy sbohem, sladké světlo.“ Raději přišel o zrak, než aby opustil svůj hřích. A tak člověk obluzený hříchem raději ztratí Boha, Krista, nebesa a vlastní duši, než aby se rozloučil s hříchem. Dávejte si proto navždy pozor a nezahrávejte si ani nezkoušejte satanovy zlaté návnady!

Další nástrahy, které satan klade

• PŘETŘE HŘÍCH BARVAMI CTNOSTI
• ZLEHČUJE A ZMÍRŇUJE HŘÍCH
• PŘEDKLÁDÁ HŘÍCHY TĚCH NEJLEPŠÍCH LIDÍ A SKRÝVÁ JEJICH CTNOSTI
• PŘEDKLÁDÁ BOHA JAKO VESKRZE MILOSRDNÉHO
• PŘESVĚDČUJE DUŠI, ŽE POKÁNÍ JE SNADNÉ
• POVZBUZUJE DUŠI, ABY SMĚLE ČELILA PŘÍLEŽITOSTEM K HŘÍCHU
• PŘEDKLÁDÁ DUŠI VNĚJŠÍ MILOSTI, KTERÝM SE TĚŠÍ MARNIVÍ LIDÉ, A VNĚJŠÍ UTRPENÍ, KTERÁ JE MINULA, AČKOLIV KRÁČELI PO CESTÁCH HŘÍCHU
• PŘEDKLÁDÁ DUŠI KŘÍŽE, ZTRÁTY, POHANU, ŽAL A UTRPENÍ, SE KTERÝMI SE DENNĚ SETKÁVAJÍ TI, KDO KRÁČEJÍ PO CESTÁCH SVATOSTI
• VEDE LIDI K TOMU, ABY SEBE A SVÉ CESTY ČASTO SROVNÁVALI S TĚMI, KDO MAJÍ HORŠÍ POVĚST NEŽ ONI SAMI
• ZNEČIŠŤUJE A ZNESVĚCUJE DUŠE A SOUDY LIDÍ NEBEZPEČNÝMI BLUDY, KTERÉ NAKONEC VEDOU DUŠI KE VŠÍ NEVÁZANOSTI A NIČEMNOSTI, JAK HOJNĚ DOKLÁDÁ ZKUŠENOST
• SVÁDÍ K VÝBĚRU A UDRŽOVÁNÍ NIČEMNÉ SPOLEČNOSTI

Z knihy Převzácné léky proti satanovým nástrahám