Víra v Janově evangeliu

Víra je jasným středobodem Janova evangelia, jelikož Jan používá sloveso „věřit“ (pisteuō) osmadevadesátkrát. Nebudeme zde podrobně zkoumat používání daného slovesa, ale zaměříme se alespoň na několik příkladů, které nám pomohou lépe zhodnotit, jak Jan ono sloveso používá, a potvrdit jeho důležitost. Začneme s cílem evangelia:

„Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu“ (J 20,30–31).

Jan nás informuje, že do svého evangelia zahrnul znamení, aby jeho čtenáři uvěřili. Tato víra má konkrétní obsah a profil, jelikož Jan chce, aby čtenáři věřili, že Ježíš je Mesiáš a Boží Syn. Učenci vedou debatu, jestli zde Jan hovoří o víře prvotní nebo víře pokračující, ale tato otázka není pro náš záměr rozhodující, protože v každém případě je pro věčný život víra nutná.

Jedině vírou učení o ospravedlnění Thomas Schreiner Víme, že skrze víru jsme znovuzrozeni a máme věčný život, a proto jistě musíme dojít k závěru, že je charakter víry a její vztah ke spasení nekonečně důležitý. To znamená, že se kniha zabývá poklady nezměrné důležitosti. Nekonečnost nelze změřit a my se zde zaobíráme nekonečnými věcmi. Jak říká Tom Schreiner, tato kniha „řeší jednu z nejzákladnějších otázek našeho lidství: Jak může být člověk spravedlivý před Bohem?“ John Piper (z předmluvy) Učení, kterým církev stojí nebo padá. Martin Luther V nabídce také jako e-kniha. Poutníkova četba, 2023

Důležitost víry je zdůrazněna i v dalším příběhu. V Janovi 6 vidíme, jak mnozí učedníci opouštějí Ježíše, protože jsou pohoršeni Ježíšovými slovy, obzvláště, že je nutné jíst jeho tělo a pít jeho krev (J 6,52–59). Ježíš se pak zeptal zbývajících učedníků, jestli ho chtějí také opustit. Petr mu odpověděl: „My jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží“ (J 6,69). Ti, kdo patří Ježíši, věří, že Ježíš je Boží Svatý, Boží vyvolený. Stejnou reakci vidíme i u Marty poté, co zemřel její bratr. Během rozhovoru s Ježíšem vyznává: „Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět“ (J 11,27). Martina slova odráží záměr Janova evangelia (J 20,30–31), kterým jsme se zabývali.

            Víra, po níž Jan volá, je zaměřená na Ježíše: je třeba věřit v Ježíše (J 16,9) a v to, že ho Bůh poslal do světa (J 16,27.30; 17,8.21). Vezeme-li příběh evangelia jako celek, zahrnuje víru ve smrt Ježíše jakožto Beránka Božího (J 1,29.36) i přesvědčení, že dal svůj život za své ovce (J 10,11.15), že dal svůj život, aby jeho lid nezemřel (J 11,50), a že jeho tělo bylo dáno za život světa (J 6,51). Lidé musí věřit v jeho smrt – to znamená jíst jeho tělo a pít jeho krev, aby se mohli těšit z věčného života (J 6,52–58). Musí věřit, že Bůh poslal svého Syna (J 3,16), aby se mohli těšit z odpuštění hříchů (J 20,23).

            Víra není volitelná ani podružná. Jedině ti, kdo věří, zakusí život v budoucím věku (J 20,30). Myšlenka, že člověk musí věřit, je ústředním tématem celého příběhu. Božími dětmi jsou pouze a jedině ti, kdo věří v Ježíšovo jméno (J 1,12). A proto jsou ti, kdo nevěří, z Boží rodiny vyloučeni. Všichni, kdo věří, mají věčný život (J 3,15; 6,40.47), takže ti, kdo věří v Otce, který poslal Syna, už mají život přicházejícího věku (J 5,24; srov. 11,25–26). Oproti tomu ti, kdo odmítají věřit (J 3,18), jsou odsouzeni a stojí pod Božím hněvem (J 3,36). Zemřou ve svých hříších, protože odmítli věřit v Ježíše (J 8,24).

            Jan nejen zdůrazňuje důležitost víry, ale také staví víru do protikladu vůči skutkům, věření vůči konání. V Janovi 6 vidíme fascinující výměnu mezi Ježíšem a davem posluchačů. Ježíšovi posluchači se ptají: „Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“ (J 6,28 ČSP). Upínají se k tomu, co musí udělat, co musí předvést. Aby získali Boží přízeň, musí zajisté vykonat nějaké pozoruhodné skutky. Ježíš však takovou myšlenku zcela odmítá: „Toto je ten Boží skutek: abyste věřili v toho, kterého on poslal“ (J 6,29 ČSP). Ježíšovi posluchači chtějí jít a konat a pracovat, ale přitom musí jen věřit a důvěřovat. Věřit je aktivita, která přijímá; je přirovnávána k přicházení, k jedení a k pití (J 6,35). Člověk jí a pije, aby zůstal naživu, a stejně tak ti, kdo věří v Ježíše, věří proto, aby žili. Až se v jedné z pozdějších kapitol zaměříme na roli dobrých skutků, rozebereme si do větší hloubky, co Jan míní vírou. Momentálně stačí říct, že víra je v Janovi dynamická a všezahrnující. Nelze ji omezit na intelektuální souhlas s konkrétními pravdami. Skutečná víra dominuje životu člověka a dramaticky mění jeho vztah k Bohu.

Z knihy Jedině vírou, 

autor Thomas Schreiner

https://www.poutnikovacetba.cz/poutnikova-cetba/jedine-virou-uceni-o-ospravedlneni.html

S přáním Božího pokoje,

vaši Jan a Iva Suchých