Svobodná vůle podle Písma

O „svobodné“ vůli jsme již napsali mnohé. Pojďme ale o krok dál. Svobodná vůle je schopnost vědomé bytosti činit, za daných okolností, v daném kontextu, rozhodnutí, která nejsou vynucena třetí stranou. V tomto smyslu mají všichni lidé v přirozeném časoprostoru svobodnou vůli. Ale, podle Písma, duchovní prostředí, kontext, v kterém se nacházejí všichni přirození lidé, je Adam (1K 15,22a); v něm jsou všichni rodem duchovně mrtví. Naproti tomu duchovní prostředí, kontext znovuzrozených Božích lidí, je živý Kristus (1K 15,22b). Proto vůle přirozeného a znovuzrozeného člověka operují v naprosto odlišných prostředích, kontextech, za naprosto jiných okolností. Přirozená vůle v Adamovi a v tom Zlém se rozhoduje nutně opačně než vůle znovuzrozeného v Kristu. Kdyby o volbě mezi Bohem a ďáblem, dobrem a zlem rozhodovala „svobodná“ vůle v obecném, humanistickém smyslu, potom:

1. Bůh by nebyl svobodný, jelikož si nechce a ze své svaté podstaty ani nemůže zvolit hřích.

2. Znovuzrozený člověk by nebyl svobodný, jelikož si nechce ani nemůže ze své nové podstaty znovuzrození, tzn. udržování a zapečetění Duchem svatým v Kristu, zvolit hřích (zlo) jako svůj trvalý životní styl. Ďábel už není jeho otcem ani bohem. Bůh je!

3. Přirozený člověk by nebyl svobodný, jelikož si nechce ani nemůže ze své přirozené, adamovské podstaty, tzn. náležející do satanovy domácnosti, zvolit Boha (dobro). Ďábel je jeho bohem (2K 4,4) a otcem (J 8,44; 1J 3,10). Proto Bůh nemůže být na jeho volebním lístku.

„Svobodná“ vůle přirozeného člověka

Přirozený člověk je duchovně mrtvý, uvězněn na ďáblově území, které je obehnáno neprůchodnou zdí. Nemá volnost, nemá a ani nemůže mít styk s Božím Duchem. Proto je jeho „svobodná“ vůle v duchovním rozhodování vymezena jen takovým prostorem, v jakém je svým otrokářem držen: „Snad jim [přirozeným, nepoučeným lidem] dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho vůli“ (2Tm 2,25b–26).

Přirozený člověk má svobodu od spravedlnosti (Ř 6,20). Ve všem se rozhoduje v mantinelech hříchu, protože primární hřích je v tom, že setrvává mimo Krista (J 16,9). Z hlediska Písma jeho sebehumánnější a sebezáslužnější činy neoslavují Boha (1K 10,31), proto jsou nutně sebestředné, oslavují padlého člověka, jsou lidskostředné.

Svou slávu nikomu nedám Pavel Steiger Ve světě, který je naprosto zaplaven chápáním spasení jakožto spolupráce mezi Bohem a člověkem, může tato kniha, která vyzdvihuje spasení jako výlučný akt Boží svrchované milosti, působit jako outsider, ba dokonce podivín. Přesto při jejím čtení srdce každého Božího dítěte bude plesat radostí z poznávání našeho velkého, mocného a milostivého Boha, zjeveného v jeho Synu, Ježíši Kristu. Kniha rovněž ukazuje, nakolik se současné křesťanství odklonilo od protestantské reformace 16. století. A protože každý, byť i malý posun zpět k reformovanému chápání spásy je v současném světě velmi žádoucí, měla by tato kniha být povinnou četbou pro každého křesťana. Poutníkova četba, 2017

Svobodná vůle znovuzrozeného člověka

Znovuzrozený, vykoupený člověk žije na svatém území, které je duchovně vymezeno Bohem. Má volnost, má styk, má kontakt s Bohem, protože již není z tohoto světa (J 15,19), není již otrokem toho Zlého (Ef 2,2). V Kristu má svobodu ve spravedlnosti. Jeho rozhodnutí jsou dobrá, protože oslavují Boha:

„Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí. Co z toho plyne? Máme snad hřešit, protože nejsme pod zákonem, ale pod milostí? Naprosto ne! Víte přece, když se někomu zavazujete k poslušné službě, že se stáváte služebníky toho, koho posloucháte – buď otročíte hříchu, a to vede k smrti, nebo posloucháte Boha, a to vede k spravedlnosti. Díky Bohu za to, že jste sice byli služebníky hříchu, ale potom jste se ze srdce [nově stvořeného masa; Ez 11,19; Ez 36,26] přiklonili k tomu učení, které vám bylo odevzdáno. A tak jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se služebníky spravedlnosti. Mluvím názorně z ohledu na vaši lidskou slabost: Jako jste se dříve propůjčovali k službě nečistotě a nepravosti k bezbožnému životu, tak se nyní dejte do služby spravedlnosti k posvěcení. Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti“ (Ř 6,14–20).

Svoboda mimo Krista neexistuje. Svoboda je pouze v Kristu. Boží lid ji nepodmíněně získal, když jej Pán Ježíš Kristus vyrval drakovi svou vykupující smrtí na kříži. Nikoli člověk, ale Bůh definuje skutečnou svobodu:

„Když vás Syn osvobodí [od satana, draka, ďábla, siláka, bohatýra; Mk 3,27; Iz 49,24–25], budete skutečně svobodni [budete mne svobodně a neodolatelně milovat]“ (J 8,36).

Svoboda v Kristu je vymezena jednáním, ke kterému nás Bůh kvůli sobě, pro sebe a pro svoji slávu vyvolil, předurčil, stvořil a přitáhl k sobě (J 6,44). Jeho lid je Jeho sláva. Boží lid nachází svobodu v tom, že miluje Boha a šíří Slovo svého Stvořitele a Spasitele; k tomu byl stvořen: „Hle, činím [tvořím] něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští [duchovně mrtvým světem] cestu [evangelium], pustou krajinou řeky [svoje vyvolené] … Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe [moje královské kněžstvo], ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech [že jsem je svou smrtí vykoupil]“ (Iz 43,19; 43,21).

I přirozený člověk se cítí nejsvobodněji, když dělá to, co jej těší, když může uplatnit nadání, kterým jej Bůh obecnou milostí obdaroval. Hokejista je nejsvobodnější na ledě, vědec, když bádá, hudebník, když hraje, spisovatel, když píše, stavitel, když staví. Zakažte jim, co s potěšením dělají, a uvrhnete je do nesvobody.

Pokračování příště