Odpovídá Pavel Steiger

Ve 3. kapitole jsme se zabývali požadavky Písma, které nemůže přirozený člověk splnit. Připomeňme si výchozí verš: „Oni mu řekli: ‚Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě‘“ (Sk 16,31). Zde Pavel a Silas přikazují žalářníkovi: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen.“ Již víme, že přirozený, duchovně mrtvý člověk není sám o sobě schopen uvěřit v Krista, dokud jej Bůh k sobě nepřitáhne (J 6,44) a neobdaruje celistvým spasením se vším, co zahrnuje, včetně víry. Víra nepodmiňuje, nýbrž potvrzuje znovuzrození a ospravedlnění posvěcovaného Božího člověka, který svojí činnou vírou spěje k vyvrcholení, tj. k vykoupení a oslavení svého těla.

Když Pavel se Silasem odpověděli žalářníkovi: „Věř“, v podstatě řekli: „Musíš být spasen Boží milostí, abys mohl věřit, a tvá víra prokáže (nezpůsobí), že tě Bůh vskutku k sobě přitáhl.“ Boží vyvolení, tj. příčina spasení je neviditelná, viditelné je jenom ovoce spaseného (Mt 7,16). Při evangelizaci je proto důležité dovolávat se viditelného důsledku: Věř, abychom viděli ovoce, jako v žalářníkově případě. Nemůžeme se dovolávat Boží skryté příčiny, zda je dotyčný zapsán v Jeho knize života od založení světa. Při evangelizaci zveme na Beránkovu svatbu každého, jako by v knize života byl zapsán. My rozséváme, Bůh dává, nebo nedává vzrůst (1K 3,6–7). V Písmu je mnoho veršů popisujících aktivitu člověka, který již byl přitažen Otcem, jako např.: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zj 3,20).

Svou slávu nikomu nedám Pavel Steiger Ve světě, který je naprosto zaplaven chápáním spasení jakožto spolupráce mezi Bohem a člověkem, může tato kniha, která vyzdvihuje spasení jako výlučný akt Boží svrchované milosti, působit jako outsider, ba dokonce podivín. Přesto při jejím čtení srdce každého Božího dítěte bude plesat radostí z poznávání našeho velkého, mocného a milostivého Boha, zjeveného v jeho Synu, Ježíši Kristu. Kniha rovněž ukazuje, nakolik se současné křesťanství odklonilo od protestantské reformace 16. století. A protože každý, byť i malý posun zpět k reformovanému chápání spásy je v současném světě velmi žádoucí, měla by tato kniha být povinnou četbou pro každého křesťana. Poutníkova četba, 2017

Verše jako Sk 16,31 a Zj 3,20 se často při evangelizaci vytrhávají z kontextu celého Písma, a tak se stávají jen polopravdou. Přirozený člověk přece svýma neslyšícíma ušima (Ř 11,8) nemůže zaslechnout Boží hlas. Nicméně, tyto a jim podobné verše musí být v souladu s ostatními verši; nejsou v Bibli osamoceny. Písmo je jeden harmonický akord. Kdyby byly osamoceny, potom by platilo arminiánské podmíněné vyvolení.

Reformovaný, kalvinistický výklad ale učí, že člověk se neodolatelně přiklání k Bohu až po znovuzrození, které je výhradně Boží jednostranná práce (monergismus). Výše uvedený text Zj 3,20 je ukázkový příklad, že Písmo, v tomto případě Kristus, po nás požaduje naši reakci, kterou bez Jeho předběžné akce nemůžeme splnit. Kdo tedy zaslechne hlas a kdo Kristu otevře? Jistě ne každý. Kristův hlas zaslechne jen Jeho vyvolený lid: „Moje ovce slyší můj hlas [a otevřou mi], já je znám [zamiloval jsem si je od věků], jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve“ (J 10,27–28). Kdo slyší a otevře Pánu Ježíši, je jen ten, koho milostí přitáhl Otec, kdo patří do Božího stádce (Lk 12,32). Nepodmíněné Boží vyvolení stále platí. Duchovně mrtvý, jehož Otec nepřitáhl, jehož ponechal napospas vlastnímu hříchu, neotvírá, nemůže otevřít, žádný hlas neslyší, protože je duchovně hluchý, nezná Krista, nebyl znovuzrozen: „Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí [dal jsem vám uši, abyste neslyšeli; Ř 11,8]“ (J 10,26).

Bůh nikoho nevyvolil proto, že by měl o Něj dotyčný zájem. Přirozený člověk není uschopněn, aby se vůbec zabýval otázkou, kdo je skutečný Bůh, aby se zabýval otázkou účinného spasení. Protože není, kdo by hledal Boha, protože není ani jeden (Ř 3,11), proto si Bůh může k sobě přitahovat jenom ty (jiní ani nejsou), kteří o Něj nikdy nejevili zájem: „A Izajáš má odvahu říci: ‚Dal jsem se nalézti těm, kteří mě nehledali, dal jsem se poznat těm, kteří se po mně neptali‘“ (Ř 10,20). Žádný přirozený člověk nemohl vykonat takový „bohulibý“ skutek, kterým by se Bohu zalíbil, aby jej spasil. Víra není vyvolána jakousi přirozenou lidskou „duchovní“ potřebou být spasen, natož potřebou poznat Boha: „Ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. Vy však jste z Boží moci [ne z moci vaší „ctnostné“ vůle] v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, jak je psáno: ‚Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu‘“ (1K 1,27–30).

Bůh stvořil, všechny makro i mikro události ve světě viditelném i neviditelném, na nebi i na zemi. Zhola nic, kromě Boha samotného, není svébytné, vše je na něm závislé. Historie, časy jsou Bohem nadekretovány, řízeny a udržovány (Da 2,21). Kdyby se cokoli ve viditelném i neviditelném světě událo mimo Jeho dosah, vše by se zhroutilo. Bez Boží volby, bez Jeho panování, by byla i ta sebenepatrnější událost naprosto zničující.