Je to Bůh v těle? Či je to jen stvořená bytost jako my?

Ariánská kontroverze byla největší teologickým rozporem v historii křesťanství. Ohniskem sporu byla ta nejzákladnější ze všech otázek: Kdo je Ježíš Kristus? Je to Bůh v těle? Či je to jen stvořená bytost jako my? Církev zdědila po Izraeli jeho vášnivou víru v jediného Boha. Musela však vyřešit, jak dát tuto víru v jediného Boha do souvislosti s vroucím zbožňováním Ježíše z Nazaretu, a to ve své víře, v modlitbách, chvalozpěvech a svátostech.

          I.          Od počátků až k nicejskému koncilu

Když ovládl první křesťanský císař Konstantin v roce 324 východní polovinu římské říše, nalezl východní církev zmítanou prudkými věroučnými spory. Začalo to v roce 318 v Alexandrii, kdy jeden starší sboru, kultivovaný a asketický presbyter jménem Arius (256–336), oblíbený kazatel z Libye, začal učit, že jen Otec sám je Bůh. A Logos či Syn, říkal Arius, je stvořená bytost, kterou Otec stvořil z ničeho před stvořením vesmíru. Byla tedy doba, kdy Syn neexistoval. Podle Aria byl tedy Syn tím prvním a největším, co Bůh stvořil, a byl Bohu blíže než všichni ostatní, přičemž ostatní stvoření má k Bohu vztah skrze Krista (tj. Bůh stvořil vše ostatní skrze Krista). Ovšem pouze Otec byl Bůh, nekonečný, věčný a nestvořený. Arius si myslel, že tímto učením brání základní pravdu, že existuje pouze jediný Bůh, a cítil, že víra v božskost Krista by znamenala, že Otec a Syn by byli dva různí bohové, což odporovalo mnoha výrokům Bible o jedinosti Boha.

2000 let Kritovy moci 1. díl: doba církevních otců Nick R. Needham Kniha vznikla z hlubokého přesvědčení autora, že dnešní křesťané mohou mít nesmírný užitek z poznání, co vše dělal Bůh v průběhu historie. Mocné činy Ježíše Krista neskončily s událostmi zaznamenanými v knize Skutků. V každém dalším století pokračuje všemohoucí Bůh ve svém díle, které dnes lidé mohou poznávat, když se podívají, jak křesťané předchozích generací čelili přicházejícím výzvám. 2000 let Kristovy moci je vícesvazkové dílo o dějinách církve. Je akademicky spolehlivé, a přitom napsané lehkým a čtivým stylem, díky němuž je přístupné každému, kdo se zajímá o historii církve. První díl knihy 2000 let Kristovy moci zahrnuje období od 1. století do počátku středověku. Zabývá obdobím církevních otců a obsahuje příběhy mučedníků, jako byli Blandina a Polykarp, teologů, jako byli Atanáš a Augustin z Hippo, a kazatelů, jako byl Jan Zlatoústý. Řekli o knize: Kniha je užitečná, jelikož přístupným způsobem přibližuje hlavní dějovou linii historie církve v průběhu prvních staletí. Každá kapitola je zakončena výběrem z dobových křesťanských spisů autorů, o nichž se v kapitole hovoří. To znamená, že se nejen dozvíme, čemu určití lidé věřili, ale můžeme si přečíst i některé úryvky z jejich díla – a ty jsou často nesmírně poučné. -- Martin K. Bussey (přednášející teologie, Africa International University, Keňa) Poutníkova četba, 2022

Arius byl nešťastný z Órigenovy myšlenky, podle které by mohly existovat „stupně“ božskosti, kdy je Syn o něco méně božský než Otec.^[1] Tento pohled se stal přijímanou teologií většiny východních biskupů, kteří i dík Órigenově životu a dílu požívali obrovské vážnosti. Podle Aria však žádné stupně božskosti nemohly existovat. Mezi Bohem a tím, co Bohem nebylo, byl nekonečný odstup. Protože je pouze jeden Bůh, tvrdil Arius, a protože Otec je jasně Bůh, plyne z toho, že Syn nemůže být Bohem, a tedy musí být stvořenou bytostí. (Ariův náhled je téměř shodný s tím, čemu věří svědkové Jehovovi.)

Ariovi silně oponoval jeho biskup Alexandr (biskup v Alexandrii od roku 313). Alexandr byl stejně jako Arius nespokojen s Órigenovou myšlenkou stupňů božskosti, ovšem dospěl ke zcela opačnému závěru než Arius. Kde Órigenés tvrdil, že Logos či Syn je o něco méně božský než Otec, a Arius tvrdil, že Syn je tedy stvořenou bytostí, tam Alexandr trval na tom, že Syn je plně a opravdově Bůh v absolutním smyslu stejně jako Otec. Alexandrův problém spočíval v tom, jak ukázat, že tato idea nevede k víře ve dva bohy, neboť Arius tvrdil, že ano.

Když se tato kontroverze začala šířit, svolal v roce 320 Alexandr koncil egyptských biskupů, který zbavil Aria jeho postavení z důvodů kacířství. Arius se však nehodlal vzdát bez boje. Odešel do Palestiny a získával pro svůj postoj podporu jiných východních biskupů. Měl řadu kontaktů, neboť mnozí východní duchovní, stejně jako Arius, studovali u učeného Luciána z Antiochie, představeného antiochijské teologické školy, který zemřel mučednickou smrtí v roce 312 během pronásledování církve za římského císaře Maximina Daia^[2]. Arius napsal dopis bývalým Luciánovým studentům, kteří byli v dané době presbytery nebo biskupy, ve kterém je oslovil: „Drazí spolužáci ze studií u Luciána.“ Zdálo se, že Ariův pohled na Krista se podobal pohledu Luciánovu. A Luciánův pohled na Krista se zdál podobný tomu Ariovu. Někteří historici totiž nazývali Luciána „otcem ariánství“. Ariovy metody popularizace jeho věci se ukázaly jako velmi úspěšné. Výsledkem bylo, že se do tohoto sporu zapojili vedoucí církve po celé východořímské církvi a začali se stavět buď na stranu Ariovu, nebo Alexandrovu. Ovšem jen málo z biskupů, kteří Aria podporovali, opravdu rozumělo a věřilo Ariovu učení o tom, že Kristus byl stvořená bytost. Pro mnohé byl tento spor hluboce nepřehledný a matoucí, neboť se zdálo, že Arius je v mnoha ohledech blíže než Alexandr tradiční východní teologii odvozované od Órigena, která říká, že Syn je méně než otec. Alexandr se postavil proti této órigenovské tradici svým tvrzením, že syn je roven otci a má stejnou božskou podstatu, což byla podle Aria víra ve dva bohy. Ovšem Arius sám učil, že Syn je stvořená bytost, což jistě nebylo totéž, co říkal Órigenés. Východní církev byla tedy stále více vyvedená z míry a rozdělená.

Konstantin cítil, že má jako křesťanský císař povinnost obnovit jednotu rozdělené církve ve své říši. Svolal tedy první ekumenický koncil biskupů z celé východní části impéria a několika ze západní části, aby se tento spor urovnal. Koncil se konal ve městě Nikaia v severozápadní části malé Asie v roce 325. Přítomno bylo asi 300 biskupů a ještě větší počet presbyterů a diákonů. Eusebius z Cesareje (viz předcházející kapitolu) nám zanechal barvitý obraz příjezdu císaře na koncil:

„Když bylo celé shromáždění důstojně usazeno, před příchodem císaře se rozhostilo úplné ticho. Nejprve vstoupili tři členové jeho rodiny, v pořadí dle svého postavení a potom vešli ostatní, kteří ohlašovali jeho příchod. Nebyli to vojáci nebo strážci, kteří jej obvykle doprovázeli, ale přátelé ve víře. Když bylo dáno znamení, že má císař vejít, všichni přítomní povstali. A nakonec středem shromážděných vešel císař sám. Vypadal jako nějaký nebeský Boží anděl, v blyštivém oděvu, který jako by vyzařoval světlo a odrážel záři jeho purpurového roucha nádherně ozdobeného zlatem a drahými kameny. Když došel až k horní řadě křesel, zastavil se. Když mu služebník přinesl nízkou židli zdobenou zlatem, neposadil se, dokud mu biskupové nepokynuli, aby tak učinil. Potom se posadili i ostatní shromáždění.“

Můžeme se jen pokusit představit si, jaké pocity mělo oněch 300 biskupů shromážděných za přítomnosti vladaře světa, aby obnovili klid v rozdělené církvi, za jejíhož Bohem vyvoleného ochránce se císař považoval.

Konstantin se aktivně účastnil debat a diskusí tohoto koncilu, kterému de facto předsedal. Jeho dvorní rádce ve věcech církve byl Hosius z Córdoby, což byl biskup ze Západu, který (jako téměř všichni křesťané ze západořímské říše) měl silnou víru v plné božství Krista. Hosius přesvědčil Konstantina, aby biskupové přijali vyznání víry, v němž se jasně pravilo, že Syn nebyl stvořen, ale je věčný a božský. Císař tento názor přijal a po mnohých diskusích a návrzích a přepracovaných návrzích na věroučné prohlášení se dospělo k vyznání víry, které je známé jako nicejské vyznání:

Věříme v jednoho Boha, všemohoucího Otce,

Stvořitele všeho viditelného i neviditelného.

A v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího,

zplozeného z Otce, jediného zplozeného,

to jest z podstaty Otce,

Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha,

zrozeného, ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem,

skrze něhož bylo vše stvořeno,

to, co je na nebi, i to, co je na zemi.

Který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil a vtělil se,

stal se člověkem, trpěl a třetího dne vstal [z mrtvých],

vystoupil na nebesa a přijde soudit živé i mrtvé;

a [věříme] v Ducha svatého.

Slova napsaná kurzivou jsou protiariánská. Říkají, že Syn je „pravý Bůh“, není stvořen z ničeho, je zrozen z Boha, je jedné podstaty s otcem. Nejdůležitější slovo v tomto vyznání je řecký výraz homoousios (což znamená „jedné podstaty“). Vychází ze slova ousia, tedy „podstata“, což je nejvlastnější realita nějakého předmětu. Mohli bychom tento výraz přeložit i jako „povaha“, „základní obsah“, „bytí“ či „existence“. Vyznání říká, že Syn byl „jedné podstaty“ s Otcem, čímž vyznání jasně potvrzuje, že Syn má stejnou podstatu a je stejnou bytostí jako Otec. Tudíž, je-li Otec svatý, věčný, neměnný a nestvořený, je takový i Syn. To bylo v příkrém rozporu s Ariovým učením.

•  

  ^[1] Pokud jde o Órigena a jeho učení o Slovu (Logos), viz kapitolu 5, část 1.

  ^[2] Maximinus Daia viz kapitolu 6, část 3.

  .

Z knihy 2000 let Kristovy moci, 

1. díl:doba církevních otců,

autor Nick R. Needham

https://www.poutnikovacetba.cz/poutnikova-cetba/2000-let-kristovy-moci-i-dil.html

S přáním Božího pokoje,

vaši Jan a Iva Suchých